Rozhovor: Práce s lidmi s handicapem je náročná, ale stojí za to, říká lektorka Ilonka Kulíková
Pokud se někdo v Lužánkách opravdu pravidelně věnuje dětem a dospělým s handicapem, je to jednoznačně Ilonka Kulíková z lužáneckého pracoviště Lidická. Ať už v kroužcích, přes různé projekty nebo akce. A naplňuje to obě strany. Klienty i lektorku. Jak to všechno začalo, v čem je vedení takových aktivit specifické, co a s kým Ilonka aktuálně podniká a co chystá? Dočtete se v rozhovoru.
Jak ses dostala ke kroužkům a projektům, které se věnují dětem nebo dospělým s mentálním nebo jiným handicapem?
Na pedagogické fakultě jsem jezdila na letní tábory s mentálně handicapovanými dětmi. Tam to všechno
začalo. Zjistila jsem, že práce s nimi mne baví a jaksi naplňuje.
Jak se lidé, ať už s tělesným, nebo mentálním postižením, dostávají k tobě a tvým kurzům?
První kontakt v Lužánkách byl se zrakově postiženými dětmi z MŠ Kamenomlýnská na začátku mé „kariéry“ před více než 30 lety. Tehdejší ředitel Milan Appel mne propojil s ředitelkou mateřské školky a hned jsme se domluvili na spolupráci v keramické dílně. Připojily se další tipy od kolegyně na dospělé klienty Denního stacionáře na Schodové ulici. A nakonec jsem začala učit i děti z tehdejší zvláštní základní školy na Lidické ulici. Takže každá skupina naprosto jiná.
Co považuji za velmi důležité je, že za celou tu dobu jsem měla opravdu štěstí na doprovázející učitele a pečovatele, kteří pochopili principy individuální práce s každým člověkem a „nepletli“ se do výuky stylem: „Proč máš to oko tady… udělej tam sluníčko…. nohy patří dolů…“ Vždy na začátku každého setkání s novým učitelem upozorňuji na to, že každý vytvořený kousek je jedinečný a velmi přesně vyjadřuje osobnost, byť i toho nejmenšího človíčka, který jej udělal.
Důležitá je spolupráce s učiteli a pečovateli, na které mám štěstí
Můžeš nám tyto aktivity ve stručnosti představit?
V současné době ke mně do keramické dílny docházejí zdravotně znevýhodněné děti z mateřské a základní školy Kamenomlýnská. Jde o děti, které mají mentální, tělesné, zrakové a sluchové postižení, závažné vady řeči a poruchy učení a chování různých stupňů. Spolupracuji také na dvou projektech s dospělými klienty Denního stacionáře na Schodové ulici společně s fotografem Jindřichem Štreitem: jedním je projekt Jedno světlo, což byla spolupráce s Majkou Krajnou, a druhým, momentálně aktuálním je fotografický projekt Schovala jsem se za list. Mentálně handicapovaní dospělí lidé dostali domů fotoaparáty a pořizovali snímky z domovů. Pak jsme společně s profesorem Štreitem vybrali od každého z devíti autorů po dvou nejlepších barevných fotografiích a společně s deseti černobílými snímky domova před 30 lety J. Štreita je prezentujeme na výstavách. Jsou to formáty 100×70 cm, tedy velkoformátové.
S jakými handicapy se u tvých klientů setkáváš?
Za tu dobu, co je učím, jsem se setkala s velkým množstvím různých typů postižení. Od lehké mentální retardace přes ADHD, autismus až po závažnější mentální i zdravotní postižení. Můžu pozorovat vývoj u dětí, které do keramiky chodily s mateřskou školkou a nyní nás navštěvují se základní školou, například zmíněná Kamenomlýnská. Bohužel často je to posun k horšímu.
Mají tyto aktivity speciální podmínky a navštěvující klienti nějaké výhody?
Tak například postiženým dětem po operaci nádoru mozku nebo s epilepsií, kde hrozí pád ze židle, připravuji speciální křesílko s opěrkami. :-) Ne, kromě nižšího počtu dětí a přítomnosti více pedagogů je to stejné jako v normálních kroužcích.
V čem je práce s těmito lidmi specifická?
Za nejdůležitější považuji schopnost učitele s těmito klienty pracovat, nemít blok v kontaktu s nimi. A to vím, že není samozřejmost. Setkala jsem se až s fyzickou blokádou, která učiteli zabraňovala je vyučovat. Další důležitou věcí je empatie. Schopnost rozeznat jejich potřeby a zvláštnosti, nenutit je dogmaticky k věcem, které jim nejsou vlastní, neprojektovat do nich své představy o činnosti a o tom, jak má výsledek vypadat. Skoro každou lekci mne udivují nové pozitivní poznatky, jak se překvapivě posunují dále. Ve výuce těchto lidí se také nevyhýbám fyzickému kontaktu, který hodně dětí ocení, jsou rády za každé pohlazení. Je ale potřeba zachovat jakousi hranici, neboť oni ji často nedokáží rozeznat.
Lektor nesmí mít blok s těmito lidmi pracovat, musí být empatický. Klienti oceňují i fyzický kontakt
Co tě na práci s nimi naplňuje?
Práce s handicapovanými lidmi je psychicky dosti náročná. Po lekci, kde chceme docílit jakéhosi výsledku, jsem vždy trochu vyčerpaná. Ale stejnou měrou člověka naplní pocit radosti, uspokojení, nabití a zadostiučinění. Toto je něco jako droga. :-) Když se paní učitelka na hodině rozpláče, že nemůže uvěřit tomu, jak se ten pytel blech zklidnil, jak se děti na práci soustředí, usmívají se a jsou radostné, tak tento pocit každý učitel chce. A to se jedná o děti, které neumí mluvit, často nerozumí mluvenému slovu, jsou vzteklé, děti s poruchou autistického spektra, děti na vozíčku a naopak neposedné apod.
Co bychom se od lidí s handicapem mohli učit?
Bezelstné radosti, vděčnosti, čistému humoru.
Dá se říct, že tě neustále překvapují? V čem jsou ty vzorce chování nebo přístup podobný, opakující se, a co tě třeba v nedávné době udivilo?
Překvapení mám pořád. Nejlepší jsou ta, kdy paní učitelka řekne, že tuto činnost dítě nezvládne. A za chvilku chlapeček, který jenom ďoubal do hrudky hlíny, najednou tvoří nějaké tvary a soustředí se tak, že nevnímá, co je kolem. Tady vidím ten nejhlubší smysl, a to je zklidnění, usebrání, soustředěnost i v těch malých postižených hlavičkách.
Vzorce chování dá se říct, že nevnímám, protože ty děti jsou tak barevné, že ke každému musíš přistupovat jinak. Někdy mi trvá, než zjistím, co na toho konkrétního jedince platí a co ne. V tom mi hodně pomáhají doprovázející učitelky. Vždy se ptám na rodinné zázemí a snažím se o konkrétních dětech dozvědět něco více, co mi pomůže při jejich pochopení.
Jak probíhá příprava na takové lekce? Jsou třeba přítomni rodiče, v případě handicapovaných dětí? Je potřeba se nejprve seznámit, než začnou kroužky navštěvovat? Jaký volíš postup, nebo se nedá říct jednotný „krok za krokem“ a je to vždy individuální a osobitý přístup pro potřeby každého?
Děti docházejí na výuku s učiteli, případně s asistenty v dopoledních hodinách. Za svoji letitou praxi si dělám
přípravu v hlavě: přemýšlím a čekám, co mne napadne, co by byli schopní pod vedením vytvořit, také co zrovna probírají ve školičce, a pak si připravuji postup. U dětí s mentálním handicapem je potřeba promyslet pracovní postup krok za krokem tak, aby činnost pochopily a projevil se i jejich individuální projev. A jednotlivé kroky děláme pomalu a postupně, jeden za druhým, aby to všichni zvládli. Nedovedeme si představit, jaké oni musí prožívat soustředění, aby činnosti dobře uskutečnili. Snažím se do práce nezasahovat. Ovšem tam, kde by to bylo technicky nezvládnuté a výrobek by se mohl rozpadnout, musím pomoct. Druhou variantou výuky je volná činnost, tu mají děti moc rády. Dostanou tu nejlepší hlínu a tvoří si, co je napadne.
Děti mají rády volnou činnost, když dostanou tu nejlepší hlínu a tvoří si, co je napadne
Můžeš vypíchnout nějaký nezapomenutelný zážitek, reakci, nápad při tvoření, nebo samotný výrobek, který tě ve vzpomínkách stále hřeje?
Výrobky mám na skříňce dva, které jsem nemohla pustit: jeden je koník od dospělé autorky s Downovým
syndromem. Ona tvořila stále jen z kuliček, lepených na sebe a najednou měla úplně jiného nádherného koníka! Druhým je skupina zvířátek, které vytvořila autistická šestiletá Eliška, která vůbec nemluvila, jen tak si uspořádala zvířátka na desce. Ta kompozice je geniální, to jsem si musela nechat.
Jak vnímáš podporu pro lidi s handicapem, ať už ve volném čase, tak obecně, jak jsou přijímaní společností?
Abychom prolomili bariéru mezi zdravými lidmi a handicapovanými, dáváme si záležet, aby vernisáže našich dvou zmíněných projektů byly oslavou, radostí a nezapomenutelným zážitkem pro všechny. Aby naši klienti měli pocit, že se nám vyrovnají, že dokážou, co mnozí zdraví lidé ne. A myslím, že se nám to daří. Ať už s profesorem Jindřichem Štreitem, patronem prvního projektu hercem Janem Budařem nebo vynikajícím hudebníkem Endru, kteří naprosto geniálně s autory vystavovaných prací souzněli a připravili pro ně radostnou show.
Napadá tě, jak by se dala šířit osvěta, jak předat tvůj empatický přístup k lidem s postižením, kteří neměli to štěstí jako my? Jak budovat v lidech pochopení a přijetí „jinakosti“?
Když jsem připravovala naše dva projekty snažila jsem se, aby prezentace výstupů byla rovnocenná dílům zdravých lidí.
Keramické kachle, vytvořené v prvním projektu, jsou velké asi 50×50 cm a jsou prezentovány s velkými fotografiemi 100×150 cm profesionálního fotografa Jindřicha Štreita. Ve druhém projektu máme 28 fotografií 100×70 cm, kvalitně vytištěné na pevném podkladě. K oběma projektům máme perfektní katalogy. Spolupracuji s výbornými umělci, co se týká grafiky nebo natáčení videa. Jednu z mnoha výstav nám v kostele Nejsvětějšího Salvátora zahajoval Mons. Tomáš Halík. Už jsem zmiňovala umělce, kteří nás podporují. Toto je ten přístup: NEPODCEŇOVAT LIDI S HANDICAPEM. Mohli bychom udělat méně pracné malé kachlíky, fotografie zkopírovat na Minoltě a připevnit na zeď. Ale tím, že jejich práci, kterou dělali s obrovským zaujetím, prezentujeme profesionálně a precizně, jim otevíráme cestu ke zdravým lidem. A ti se u jejich děl zastavují a přemýšlejí o nich.
Druhá moje myšlenka, jak poradit přijetí handicapovaných lidí, je MÍT JE RÁD A NEBÁT SE JICH. A v neposlední řadě je důležitá snaha získat na projekty dostatečné množství financí z různých zdrojů, což není vůbec jednoduché a kdo se s tím setkal, ten ví.
Máš v plánu nějaký nový projekt nebo aktivitu právě pro lidi s handicapem, který můžeš prozradit?
Zatím nemám příležitost o tom přemýšlet. Jak všichni víme, kladou se na nás větší a větší nároky, co se
výkonů týká. Ale je toho tolik, co bych mohla ještě říct, že by na to tento prostor nestačil. Handicapovaným klientům se nevěnuji sama. Zpočátku jsme společně vedly kroužky a spolupracovaly na projektech s kolegyněmi z výtvarky Naďou Obrátilovou a Andrejkou Herzanovou. Krásná spolupráce bývá i s oddělením přírodovědy, kdy to začalo projektem Hlína mezi lístky s Markétou Wernischovou, teď se malým žáčkům z MŠ Kamenomlýnská věnuje i Annie Vozárová. A v neposlední řadě se spolupráce zúčastnila i Madlenka Janíková.
Autorka textu: Kristýna Bejčková
Fotografie: Archiv Ilonky Kulíkové
