Buď sám tou změnou, kterou chceš vidět ve světě
Zapálený tanečník z Toulouse, uvědomělý cestovatel, milovník Brna, ale také dobrého sýra, chleba a vína. Tak by se dal charakterizovat Thibaut Francois, dobrovolník z Francie, který do Lužánek ze své rodné země přicestoval trošku netradičním způsobem – na kole.
Thibo, proč ses rozhodl vyjet na rok zrovna do České republiky?
Protože miluju Brno! Byl jsem tady už několikrát, možná pětkrát nebo šestkrát a pořád se vracím. Poprvé jsem přijel asi ve dvaceti, protože jsme s kapelou hledali místo, kde bychom o prázdninách mohli hrát a Česká republika zněla dobře, i když jsme o ní vlastně vůbec nic nevěděli. A líbilo se nám u vás dokonce tak moc, až tu kamarád z kapely zůstal na Erasmus a já se rád každý rok vracel. V kapele jsem působil jako kytarista, ale na kytaru už jsem vlastně kvůli tanci přestal hrát.
Takže z kapelníka ses stal tanečníkem.
Tanec je moje největší vášeň. Dokonce v Brně tanec učím – vedu hodiny blues v Alliance française.
V květnu Lužánky pořádají taneční festival Tancesse, chystáš se nějak zapojit?
Napsal jsem organizátorce Věrce Bělehrádkové, tak uvidím, co se z toho vyvine. Každopádně jsem začal organizovat svůj vlastní taneční festival, zbývá ještě hodně práce, ale vypadá to, že se uskuteční v září. Bude to první taneční bluesový festival v Brně.
To je parádní! Budu držet palce, aby se festival povedl. Ale zpět k tvému pobytu tady. Výjezd přes Evropskou dobrovolnou službu je tvoje první dobrovolnická zkušenost?
Na tak dlouhou dobu ano. Sice jsem dělal dobrovolníka už v taneční škole v Toulouse, ale tohle je něco jiného.
V rámci pobytu přes EVS v Brně pracuješ v environmentální organizaci Lipka. Proč ses rozhodl právě pro Lipku?
To byla práce, kterou jsem chtěl vždycky dělat. Se studiem na vysoké jsem vlastně začal i kvůli tomu, abych dělal právě environmentální vzdělávání. Když jsem Lipku našel v databázi EVS, tak jsem si řekl, že to chci zkusit a zároveň jsem chtěl zase do Brna, takže se to všechno hezky sešlo.
Co konkrétně v Lipce děláš?
Pracuju hlavně na Jezírku a v Rozmarýnku, dělám tak různě ode všeho něco – fotím akce, krmím zvířata, pomáhám na zahradě, prostě co je potřeba. Teď jsem třeba připravoval nějaké hry na Den země (environmentální akce, která proběhla 22. dubna na Kraví hoře – pozn. red.)
Řekl bys tedy o sobě, že jsi environmentálně odpovědný? Je tvůj život šetrný k životnímu prostředí?
Ano, řekl bych, že jsem docela zodpovědný a zajímám se o svět kolem sebe. Ale myslím, že jsem se docela změnil, dřív jsem byl třeba naštvaný na lidi, kteří netřídili odpad. Dneska už jsem daleko smířlivější, protože jsem zjistil, že není moc efektivní se na někoho zlobit. Takže žiju tak, jak nejlíp umím a snažím se držet principů a zásad, které považuji za správné. Nechci být extremistou, někdy udělám výjimku, protože nejdůležitější je stejně to, jak žiju každý den. Koneckonců moje nejoblíbenější motto od Gándhího je: „Buď sám tou změnou, kterou chceš vidět ve světě.“
Jedním z hojně diskutovaných témat mezi environmentalisty je také produkce a spotřeba masa ve světě. Co si o tomto tématu myslíš ty?
Nemám problém s masem jako takovým a se smrtí zvířat, ale osobně nesouhlasím s podmínkami, v jakých jsou zvířata chována (zvážní). Stejně tak mi nevadí rybolov, pokud je šetrný k životnímu prostředí. Někteří lidé nebo malé děti bez masa nemohou žít, ale myslím si, že já jako dospělý člověk maso k životu příliš nepotřebuji. Jím vejce a občas si dám kousek ryby a myslím, že to mému tělu naprosto vyhovuje.
A jaké to je být vegetariánem v zemi, jako je Francie, která se pyšní gastronomií prvotřídní kvality?
Daleko těžší než v Česku. Tady máš v jakékoliv restauraci na výběr minimálně jeden vegetariánský pokrm, zatímco ve Francii si musíš objednat jídlo s masem, ale říct, že ho chceš bez něj.
Takže je těžké být ve Francii environmentálně uvědomělý?
Takhle jednoduše říct to nejde, ale pár odlišností se najde. V Česku máte daleko lepší městskou hromadnou dopravu než máme my ve Francii – tady můžeš jet autobusem kamkoliv, u nás na všechno potřebuješ auto. Ale my máme zase velmi dobrý systém sdílení vozů, ten tady myslím není tak rozšířený. Zajímavé také je, že ve Francii třídíme hlavně plastové lahve, ale tady se dá zrecyklovat jakýkoliv kousek plastu. Obecně si ale myslím, že my zužitkujeme větší objem odpadu než vy tady v Česku.
Thibovi je 27 let a pochází ze severovýchodní části Francie, z okolí města Nancy. Žije v Toulouse, kam se přestěhoval hlavně kvůli tanci, ale učí tam také biologii a geologii. Tanci se momentálně věnuje i v Brně, kde tráví roční pobyt přes Evropskou dobrovolnou službu.
Když jsme se dostali k dopravním prostředkům – slyšela jsem, že jsi jel celou cestu z Francie až do České republiky na kole.
To je pravda! S kamarádem z Německa jsme to jeli asi čtrnáct dní. Vtipná věc na tom byla, že když jsme přijeli sem do Brna, dali jsme si kafe a po chvilce jsme zjistili, že jsme ujeli přesně tisíc kilometrů (nadšeně se směje).
Když jsi poprvé přijel do Brna, jaké jsi měl pocity?
Když jsme tenkrát asi před deseti lety přijeli a hráli s kapelou v Brně na ulici, tak to bylo něco neuvěřitelného. Kolem nás byly zástupy lidí, sledovali, zpívali, tancovali, smáli se. Byla to taková úžasná energie všude okolo, kterou jsem do té doby nikde nezažil, a proto se mi tu asi tak zalíbilo. Praha nás nezaujala zdaleka tolik jako Brno. Na Brně je skvělé to, že není moc turistické, má spoustu různých zajímavých zákoutí a je plné mladých lidí.
nabízí mladým lidem možnost zapojit se individuálně nebo ve skupinách do dobrovolnických projektů konaných ve státech EU a v partnerských zemích. Projekty trvající dva až dvanáct měsíců jsou zaměřeny především na kulturu, děti a mládež, sport, sociální péči, umění a ekologii. Dobrovolníkem se může stát každý mladý člověk ve věku 18 až 30 let, který má trvalé bydliště v ČR nebo v jiné partnerské zemi.
Nejsem si ale jistá, jestli ta energie, kterou jsi popsal, je české mentalitě blízká. Myslíš, že ano? Cizinci většinou tvrdí, že Češi jsou spíš uzavření a studení.
V průběhu let jsem v české mentalitě zaznamenal rozdíl. Když jsem přijel poprvé, tak všichni byli opravdu vřelí a milí a dneska cítím, že jste možná uzavřenější a studenější než dřív.
To je docela zajímavé, čekala bych, že to bude spíš naopak. A když porovnáš českou a francouzskou mentalitu? Jsou tam nějaké rozdíly?
Ve Francii hodně záleží na oblasti, z které pocházíš. Češi obecně jsou blízcí obyvatelům z oblasti kolem Nancy, odkud pocházím já. Ale na jihu, kde teď bydlím, jsou lidé daleko přátelštější a vřelejší, na ulici si běžně povídám s úplně neznámými kolemjdoucími. Ale zase je to trochu riskantní – někdy si myslíš, že máš blízkého a dobrého kamaráda, ale najednou zmizí z tvého života a vlastně ani nevíš jak.
O České republice a Brnu jsi řekl spoustu pozitiv. Napadá tě něco, co tě na nás nebo u nás vyloženě štve?
Takových věcí je! Například lidi, kteří nejsou trpěliví a když se snažím mluvit česky, tak se vůbec nesnaží mi rozumět, někdy jsou na mě vyloženě protivní, jako bych je obtěžoval. Musím ale říct, že mě tahle věc štve úplně stejně na Francouzích.
Myslím, že tohle je pro nás opravdu typické. Nepomáhat cizincům, ale nechat je v jejich neznalosti pěkně vykoupat… Možná je to tím, že se prostě bojíme mluvit anglicky.
Ale přišel jsem na jeden trik, který mi tady hodně pomohl.
Povídej.
Česky mluvím opravdu špatně, ale snažím se vždycky aspoň něco málo česky říct. Takže mluvím třeba anglicky, ale prokládám to českými slovy. Zjistil jsem, že to hodně pomáhá, lidi se najednou usmívají, jsou vřelejší a chtějí mi pomoct. Je to lepší, než když jsem se dřív snažil mluvit jenom česky. Ale musím říct, že čeština se mi opravdu moc líbí. Je to krásný jazyk.
Vážně? To je legrační, my zase milujeme francouzštinu, asi že je taková vznešená…
Toho, jak tady milujete francouzštinu, jsem si taky všiml (kření se), je to zvláštní.
Chtěl bys v ČR zůstat natrvalo?
Ani ne, sice si vážně užívám svůj pobyt tady, ale někdy si říkám, že už se těším, až budu zase doma. Hlavně se nemůžu dočkat, jak budu zase mluvit francouzsky. Trošku mi totiž vadí ta jazyková bariéra – v cizím jazyce nikdy nevyjádříš přesně, co si myslíš a cítíš. A taky mi tu chybí dobrý chleba, sýry a víno! (labužnicky se směje)
Text: Anna Petrželková
Fotografie: Archiv Thibauta Francoise
