/

Kroužek o odlišnostech národů by mohl vzbudit respekt a lásku k lidem, říká Ukrajinka Olesia

Dobrovolničí v lužáneckém pracovišti Louka a zároveň studuje online na dálku na ukrajinské vysoké škole angličtinu, němčinu a literaturu pro pedagogy. Dvacetiletá Ukrajinka Olesia Linchenko pochází z donětské oblasti, odkud musela podruhé odejít před válkou. Tentokrát až do Česka, kde ji zaujal právě program pro dobrovolníky v Lužánkách. Jak se cítí v Brně, jak se jí daří skloubit online studium s pozicí dobrovolnice a jak slaví Vánoce na Ukrajině? Rozpovídala se na Lužánky Live.


Z jakého pocházíš regionu z Ukrajiny? Je tato oblast zasažená válkou?

Pocházím z donětské oblasti Ukrajiny. Jsem studentka Institutu cizích jazyků Horlivka, což je část donbaské státní pedagogické vysoké školy v Bachmutu, obor angličtina a němčina pro pedagogy. Jsem tedy dívka z Donbasu. Bohužel v tomto regionu válka trvá už osm let. Od roku 2014 až dodnes. Moje město je okupované, musela jsem s rodinou opustit domov. Život tam byl nejen nebezpečný, ale také ekonomicky zdevastovaný. Mnoho lidí ztratilo práci a téměř každý důl byl zatopen. Je to hrozná bolest a pořád se nemohu vyrovnat s tím, že lidi nechápou, co je to válka. Je tragická, hrozná a smutná.

Můžeš nám říct tvůj příběh, jak ses dostala do Česka? A je tvá rodina v pořádku?

Moje cesta do Česka byla dlouhá. Když pohlédnu zpět, byl to pro mne velký krok, těžké rozhodnutí. Ale jsem vděčná všemu a všem, co mne pomohli se rozhodnout, abych odešla. Myslím, že dlouho nezapomenu na 24. února 2022. V té době bylo v médiích hodně titulků o tom, že je možné, že bude válka. Vůbec jsem tomu nevěřila. Nevěřila jsem, že budu muset znovu projít tím, co jsem zažila v roce 2014. Někteří se začali bát a balili si kufry na útěk. Jiní pokračovali v každodenním životem. Tu noc jsem nespala, dělala jsem úlohu do školy. Pak kolem páté hodiny ráno jsem uviděla ty strašlivé zprávy. Nezpanikařila jsem, v tichosti jsem si sbalila věci a pokusila se spojit s příbuznými. Naštěstí byli všichni v pořádku. 

Později na studentské koleji jsme si vybavili bombový kryt, napojili internet, nanosili jsme tam matrace, hry a kytary. Každý byl přátelský a všichni se pokoušeli nepropadat úzkosti. V noci jsme dokonce sbírali na ulicích kočky a vzali je do tepla, aby nepromrzly a nebyly vystrašené. Zůstaly jsme tam dva týdny. V té době jsme se snažili srovnat si myšlenky a na noc jsme chodili do přízemí. Tehdy byl ve městě klid, což byl jak klid před bouří. Nevěděli jsme, jestli bude klidná i další noc. Pak byla naše škola evakuována do města Khmelnitsky ve střední Ukrajině. Tam jsem zůstala dva měsíce a snažila jsem se udělat si ve všem jasno. Koncem dubna jsem si uvědomila, že nechci dál vyčkávat. Tehdy jsem požádala o dobrovolnický projekt.

Nevěřila jsem, že se rok 2014 bude opakovat

 

Jak ti pomohli lidi v Česku? Co si myslíš o pomoci Čechů obecně?

V podstatě to, že jsem začala s projektem, byl impuls usadit se v jiné zemi. Přesvědčila jsem samu sebe, že musím pracovat a nesmím nečekat, že budu mít čas na odpočinek nebo že mi někdo pomůže. Ale jsem opravdu ráda, že jsem se mýlila. Vzpomínám si, když jsem přijela poprvé, jak mi koordinátorka Míša pomáhala s administrativou. Na začátku to byla velká pomoc. A obecně můžu říct, že jsem se ještě nesetkala s lidmi z Česka, kteří by mně nadávali nebo na mně byli nějak zlí. Naopak, všichni jsou milí, usmívají se a jsou ochotni pomoci. 

Pamatuji si, jak jsem jednou seděla v autobuse u okna a zbývaly mi ještě dvě zastávky domů. Vedle mě si sedla starší paní. Nechtěla jsem ji vyrušit na poslední chvíli, a tak jsem jí lámanou češtinou řekla, že budu muset brzy vystupovat, jestli by mě mohla pustit. Usmála se na mě a řekla, že až budeme na mé zastávce, ráda mě pustí. Teď, že se blíží prudká zatáčka a mohla bych spadnout. Bylo to od ní moc milé. Dokonce jsme si chvíli povídaly o její rodině. Je zajímavé, že podobné situace se mi stávají často.

Proč sis vybrala zrovna Česko a město Brno?

Ještě před válkou jsem chtěla přijet do Česka a usadit se tady. Nevím proč, ale odjakživa se mi líbí vaše architektura, Je zajímavé vidět to zevnitř, být tady a zažít to naživo. Jsem opravdu ráda, že jsem tady. Už tady žiju půl roku a můžu říct, že se tady cítím dobře. Brno mi trochu připomíná můj domov. Můžete vyrazit do hlučného centra, anebo najít útulný, hezký park nebo místo, kde můžete být o samotě. 

Brno mi trochu připomíná můj domov. Centrum je rušné, ale jsou tu i útulná zákoutí a parky

 

Prozradíš nám tvé plány, co chceš dělat po ukončení programu? Chtěla bys zůstat v Brně, přestěhovat se, nebo se vrátit na Ukrajinu?

Zatím si nejsem jistá, ale mám pár nápadů. Mám ráda Brno, cítím se tu opravdu dobře. Není to velké, ani malé město, je pro mě perfektní. I přesto bych se ale chtěla podívat na nové místo. Za tu dobu, co jsem v Česku, jsem ještě nenavštívila Prahu. Kdo ví, třeba zakotvím právě tam. 

Co vím jistě, že se budu dál učit česky. Chci si najít nějaký pěkný byt nebo pokoj, záleží na ceně, a chci začít pracovat. Možná budu nejprve servírka, baristka nebo asistentka prodeje. Myslím, že na těchto pozicích můžu zlepšit češtinu, a pak se vrhnout na práci ve škole. Přece jen studuju angličtinu pro pedagogy. Případně bych ráda časem dělala něco jiného s angličtinou. A doufám, že příští rok budu moct nastoupit na místní univerzitu. Ale nejsem si jistá, v čem se chci vzdělávat. Přemýšlela jsem i o japonštině a zajímá mě marketing. Každopádně nějaké plány mám a díky tomu se cítím ve svém rozhodování jistější.

A čím tě zaujaly pro dobrovolničení Lužánky?

Stále studuju pedagogiku, abych získala titul pedagoga angličtiny a němčiny, a současně studuju literaturu na vysokoškolském Institutu cizích jazyků v Horlivce. Vždycky jsem chtěla hodně cestovat a pomáhat lidem, takže vím, že jsem se rozhodla pro správnou profesi. Dřív jsem si nebyla zcela jistá, jestli se chci stát učitelkou. Ale nedávno jsem si uvědomila, že si dobře rozumím s dětmi i dospělými. A zdálo se mi, že právě dobrovolnický projekt je dobrý start pro cestu, kterou jsem si zvolila. Myslím, že jsem prostě poslechla můj vnitřní hlas. Pamatuji si, že v popisu projektu u vás v SVČ Lužánky bylo uvedeno, že hledáte veselého člověka, který je pozitivně naladěný. Někoho, kdo se dokáže občas chovat jako dítě, aby rozptýlil šeď všedního života. A to mě velmi oslovilo, v tom jsem se našla. Ani jsem neuvažovala o žádném jiném projektu. Tehdy jsem si řekla, že chci do Lužánek.

Hledá se veselý dobrovolník, který se někdy chová jako dítě, aby rozptýlil šeď všedního života. To mě oslovilo

 

Jaká je tvá náplň práce jako dobrovolnice? Jak vypadá tvůj den v Lužánkách?

Můžu říct, že jsem si zvolila pohodový program. To znamená, že pomáhám, kde mohu, ale mohu se také zúčastnit kurzů, které mě zajímají. Běžně trávím celý den na “Louce”. Současně mám taky on-line kurzy v Institutu, během přestávky se snažím být přítomná při vyučování ve třídě. Třikrát týdně pracuji po čtyřech hodinách v Macešce, kde se starám a hraju si s dvouletými dětmi, na což samozřejmě nejsem sama. Spolupracuji také se dvěma učiteli, kteří mně pomáhají s češtinou. Jsou velmi milí. A pak pomáhám některá odpoledne ostatním lektorům v kurzech. Například chystám přípravu do uměleckých kroužků ve spolupráci s Aničkou a do sportovních aktivit pro Máju. A nedávno jsem doprovázela jedno dítě do kroužku a zase zpět ze školy domů.

Chtěla bys vést kroužek v Lužánkách, třeba s výukou ukrajinštiny?

To by bylo určitě zajímavé zorganizovat můj vlastní kroužek pro děti. Ale chtěla bych dát dohromady něco, co bude lidi opravdu bavit a bude to mít kvalitní obsah. Myslím si, že ukrajinština by byla poněkud těžká pro děti i dospělé. Ale kurz, který by se podle mě mohl líbit, by mohl být o jiných kulturách a zvycích v různých zemích, včetně Ukrajiny. Seznámit se se zvyky a tradicemi jiných národů, jejich pověstmi, legendami nebo třeba s tamními kroji. Možná by něco podobného zároveň vzbudilo respekt a lásku k lidem jiných národů a kultur.

Bavilo by mě vést kroužek o odlišnostech národů, aby to vzbudilo respekt a lásku k lidem různých kultur

 

Jaké jsou hlavní rozdíly ve volnočasových aktivitách v Česku a na Ukrajině?

Vždy podle mě záleží na konkrétním učiteli a typu školy. Moje zkušenost je z hudební školy a tanečních kurzů. Tyto kurzy nebyly pouze zájmovými kroužky, ale byly na úrovni vaší střední školy. Všechno bylo náročné. Tady na Louce vidím, že sem děti chodí za zábavou, odreagovat se a trochu se něco naučit. Ale myslím, že i na Ukrajině jsou takové typy škol a kroužků také, jen jsem je nenavštěvovala.

Setkala ses s nějakými stereotypy, které jsou spojené s Českem a které jsou podle tebe pravdivé?

Byla jsem překvapená, že většina stereotypů o Česku a Češích se ukázala být pravdivá. Téměř každý měsíc je tu nějaký svátek, kdy je volno. Lidé zde mohou od rána pít pivo a jí se tady hodně masa. Ale všichni lidé v Česku mají atletické postavy, proto si Čechů vážím. A taky jsem nikdy neviděla tolik cyklistů a běžců, kteří vyrážejí na výlety do krajiny. To je pro mě opravdu wow!

Blíží se Vánoce, jak je trávíš u vás doma? Jaké máte tradice, kdo podle ukrajinských zvyků roznáší dárky. Vím, že Vánoce slavíte v lednu. Jaké jsou další rozdíly?

Tradiční Vánoce na Ukrajině začínají 6. ledna, Štědrý večer dle Juliánského kalendáře. Trvá to do svátku Epifany 19. ledna. V polovině prosince se ve městech začíná šířit vánoční atmosféra s vánočními trhy a slavnostmi, se vší vánoční výzdobou a okouzlujícím osvětlením. Na štědrý večer se rodiny scházejí ke štědrovečerní hostině, které se říká Svatý večer. Oslavy začínají s první hvězdou na obloze, i když se připravuje už od rána.

Na stole by mělo být dvanáct jídel, které symbolizují dvanáct apoštolů. Ale to dodržují jen silně věřící lidé. Většinou se podávají u stolu ty nejchutnější dobroty. Různé saláty, pečené kuře, nebo husa s rýží a jablky. Nesmí chybět brambory vařené nebo šťouchané a podávají se tak¨é sladkosti jako koláče nebo dorty. V tento den by děti měly pozvat své prarodiče a nabídnout jim hlavní chod večera, kterým je “kuťa” – vařená pšenice s mletým mákem a medem. Pamatuji si z dětství, že důležité bylo dobroty vždy pečlivě ozdobit ovocem. A v tu chvíli opravdu cítíte to vánoční kouzlo.

Věří se, že čím víc koledníků přijde, tím víc bohatství a štěstí bude mít rodina v dalším roce

Doma vše začíná v poklidu, ale v ulicích to opravdu žije. Kluci a děvčata chodí koledovat se speciálními písněmi a básničkami, které zpívají a recitují dům od domu. Za to, že baví obyvatele v jejich městě či vesnici, dostávají peníze a sladkosti. Věří se, že čím víc koledníků přijde, tím víc bohatství a štěstí bude mít rodina v dalším roce. Hlavním symbolem oslav je Vánoční hvězda, která je považována za symbol radosti, protože nese zprávu o narození Ježíše.

Možná si myslíte, že neznáte žádné ukrajinské vánoční písničky. To by byla pravda, kdybyste neznali světově známou vánoční melodii “Carol of the Bells”. Jde původně o ukrajinskou koledu zvanou Ščedryk, kterou složil Mykola Leontovych na počátku 20. století podle starých ukrajinských lidových písní. Jako malá jsem také chodila koledovat s kamarády a zpívali jsme tuhle píseň. Oblékly jsme se vždycky do dobových krojů nebo vánočních kostýmů a chodili jsme dům od domu.

Ráno 7. ledna se lidé od rána zdraví větou “Kristus se narodil”, na kterou se odpovídá “Budiž pochválen”. V tyto dny lidé také chodí často do kostela na vánoční mši a scházejí se i se širší rodinou. Na rozdíl od štědrovečerního večera se už nepostíme. Dárky dostáváme na Silvestra 31. prosince před Novým rokem. Děda Mráz nám je nosí pod stromeček.

Jaká česká slovíčka ses už naučila? Máme podobný jazyk, možná pro tebe čeština není tak náročná. Nebo ne, jak to vnímáš?

Opravdu už rozumím česky velmi dobře, ale ještě moc nemluvím. Zatím nemám dostatečnou slovní zásobu.

A na závěr je čas naučit se něco ukrajinsky! Prosím, přeložíš nám tyhle základní výrazy?

Ahoj/dobrý den – Dobryi den` (s měkkým “n”), děkuji – diakuju, dobrou chuť – Smachnogo! (“g” se vyslovuje jako české “h” ), prosím – Bud` laska!, nashledanou – Do pobachennya, volný čas – Vilʹnyy chas, jak se máš – Jak spravy?, odpověď na jak se máš – Diakuju, dobre. A vy?, hodně štěstí – Nechaj ščastytʼ!, Na zdraví – Budʼmo! Za zdorovja!

Rozhovor byl přeložen z anglického jazyka.

Olesia Linchenko

Dvacetiletá Olesia pochází z donětské oblasti Ukrajiny. Studuje čtvrtým rokem Institut cizích jazyků Horlivka, což je část státní pedagogické vysoké školy v Bachmutu, obor angličtina, němčina a literatura pro pedagogy. Její domov je od roku 2014 okupován ruskými vojáky. V roce 2022, kdy válka v březnu eskalovala, rozhodla se pro dobrovolnický projekt v Lužánkách. Působí na Louce, kde pomáhá ve výtvarných a sportovních kroužcích. Program jí končí v lednu 2023.


Autorka: Kristýna Kolibová

Fotografie: Nataliia Bubyr, Olesia Linchenko

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *