Domů Rozhovory S lužáneckým ajťákem o meditaci za chůze, dvojlístcích a jiných věcech, které vás můžou potkat na výpravě přes Španělsko

S lužáneckým ajťákem o meditaci za chůze, dvojlístcích a jiných věcech, které vás můžou potkat na výpravě přes Španělsko

5.8.2016
Davy lidí se o prázdninách vydávají na nejznámější evropskou pouť – Svatojakubskou cestu neboli El Camino. Stovky ujitých kilometrů a duchovní rozměr takového putování mnohým z nich zásadně změní život. Fenomén svatojakubského poutnictví prožil na vlastní kůži také šéf lužáneckého IT oddělení Martin Zahradník. A protože je to v mnoha různých ohledech alternativec, zvolil si i v tomto případě svůj vlastní způsob, svou vlastní Cestu.

Pro poutníky je cílovou destinací město Santiago de Compostela. Ty sis ho ale naopak zvolil za výchozí bod. Co tě k tomu vedlo?

Pragmatismus. Já totiž v Galicii (Santiago de Compostela je hlavním městem Galicie – pozn. red.) strávil půl roku na dobrovolnickém pobytu a přišlo mi hloupé cestovat na opačný konec země, abych se dostal tam, kde jsem beztak celou dobu byl. Jako smysluplnější se mi jevilo vyrazit směrem domů.

Jaké to bylo, jít proti proudu?

Komplikované. Jak je člověk u nás zvyklý na obousměrné značení turistických tras, tak tam vedou žluté šipky jen směrem k Santiagu. Hledat je z druhé strany byla celkem fuška. Popravdě jsem netušil, že jít to obráceně není vůbec běžné.

Šel jsi naboso?

Byť v Brně celkem často boty nenosím, tady jsem střídal dvoje – péče o nohy je při putování důležitá. S batohem na zádech jsem si na bosou chůzi netroufnul.

Poutnických tras je několik. Většina vede z Pyrenejí, některé ale taky z jihu země nebo z Portugalska. Kterou sis vybral ty?

Já šel, v touze být pořád blízko u oceánu, nejsevernější Camino del Norte. Ale ukázalo se, že vytyčená cesta se od pobřeží čas od času vzdaluje, tak jsem si to zase trochu přizpůsobil. Místní mi poradili vzít to po E9, která skutečně lépe lemovala kraj moře. A když náhodou ne, tak jsem to vzal přes útesy po kozích stezkách.

Měl jsi aspoň mapu nebo papírového průvodce?

Původně ne, ale asi po čtyřech dnech putování jsem jednoho „náhodou“ našel na zemi, když jsem se byl vyčůrat v lese – asi bylo vyslyšeno mé přání nějakou mapu přeci jen mít.

Takže jsi věděl, kde leží jednotlivé albergues? (ubytovny pro poutníky rozeseté po celé trase – pozn. red.)

Věděl, ale nevyužíval je. Měl to být záměrně takový low-cost výlet, abych si zkusil, jestli to jde, jestli to dám. Abych ušetřil, spával jsem venku na nafukovací karimatce. Nejdřív v lese, pak třeba pod stříškami kostelů, jednou na basketbalovém hřišti, na zastávce, párkrát u nějakých místních… A protože za jídlo jsem taky nechtěl dávat moc peněz, vydělával jsem si na něj třeba prodejem vyřezávaných eukalyptových holí ostatním poutníkům. Anebo jsem o jídlo normálně žebral.

Jaké lidi jsi cestou potkal?

Jeden z prvních poutníků, na které jsem narazil, byl kouzelný Ital, který sbírá dvojlístky. Lepí si je do takového dvojlístkového herbáře. Vysvětlil mi, že čtyřlístky jsou předceňované – najít dvojlístek je mnohem větší vzácnost. Potom mě nějací mládežníci přizvali, ať si s nima zahraju basket. A nakonec se ukázalo, že je to reprezentace z Kanárských ostrovů. A pak jsem potkal třeba taky ještě Carmen, takovou punkersko-anarchistickou duši s malířskými ambicemi. Já jí nanosil dřevo z lesa, vyrobil schůdky a ona mě na oplátku ubytovala a pohostila. Sešlo se nás tam na večeři víc, taková divná skvadra lidí. Nejvýraznější byl pro mě Estonec, co hrál na kytaru portugalské folkové písně (a hezky je zpíval), a Francouzka, která šla Camino v rámci nějakého integračního programu s klukem z pasťáku. Zajímavý večer.

Nejsilnější zážitek z celé cesty?

To ne. Protože to bylo takové normální. Normální ve smyslu potkáš se s lidma, popovídáte si, pojíte, opijete se. Mnohem krásnější vzpomínku mám na Luarcu. Narazil jsem tam na takovou chatičku s mini starým mlýnem. Došla mi voda, tak jsem zdejší manželský pár poprosil o doplnění. Paní hned na mě „peregrino, nechceš sušenku?“ Nato jsem se s těmi milými starými lidmi docela zapovídal. Pár kilometrů od jejich domečku byla velká pláž, na kterou jsem se chtěl podívat. Rozloučil jsem se a vydal se na ni. Půjčení surfu mě tam stálo dvacet pět euro, skoro víc než za celé Camino dohromady. Pak jsem se ale rozhodl se k nim vrátit – s luční kytkou natrhanou pro paní. Nabídli mi přespání u nich doma, ale já raději strávil noc na jejich zahrádce. Bylo to kouzelné – pozorování noční oblohy z útesu, žádná civilizace, jen tihle dva krásní harmoničtí staří lidé. To mi uvízlo dost silně v paměti. Ale jinak jsem se lidem snažil spíš vyhýbat.

Proč?

Kvůli silné potřebě být sám. Ten spirituální zážitek je potom podle mě nesrovnatelně větší. Já do toho šel sám a s nulovým očekáváním, ale co jsem tam našel, rozhodně stálo za to.

Dá se tvůj nález vtěsnat do slov? Dostavilo se nějaké životní prozření?

To ani ne, ale pro mě bylo třeba hodně důležité zjištění, že jsem schopný se sám o sebe postarat, dát to s málem.

Spousta lidí na Camino vyráží s nějakým konkrétním životním problémem – zamyslet se nad ním do hloubky, dát mu prostor a čas. O čem jsi přemýšlel ty?

Přemýšlení je dost zavádějící slovo. Ten stav mysli se dá přirovnat spíš k takové meditaci za chůze. Ty se totiž naopak toho přemýšlení zbavíš. A myšlenky prožíváš, což se jinak v životě děje zřídka, protože pořád něco řešíš. Jediné, co jsem řešil tam, bylo, kde budu spát a co budu jíst. Necháš mysl pracovat v její vlastní režii a pak se dostaví ten klid a vyrovnanost. Tomu dost napomáhá i ten neřád – v jídle, v čase, v neustále se měnícím místě. I když popravdě, já taky vyrážel na cestu s plánem si trochu zapřemýšlet nad nějakými partnerskými problémy. Ale nestalo se to.

Jaký byl cíl tvojí cesty?

Žádný konkrétní. Na začátku jsem si sestavil na cestu takový velký pytel oříšků, semínek a sušeného ovoce a každé ráno hrst posnídal. A říkal jsem si, v položertu, že až mi tahle směs dojde, tak skončím. A tak nějak mi to vyšlo. Jednoho rána jsem se probudil a věděl, že už nechci pokračovat. Že těch dvacet jedna dní a zhruba tři sta kilometrů stačí. Že se chci vrátit za přítelkyní.


Text: Karolína Svobodová

Fotografie: Archiv Martina Zahradníka

Mohlo by vás také zajímat

Napsat komentář

Ochrana proti spamu (CAPTCHA) *