Dlouhodobý pobyt v cizině je osvěžující

Už na střední škole v sobě objevila vášeň pro cestování a dobrovolnictví. Později své dvě největší radosti Kateřina Petrášová spojila a je to právě ona, která má v Lužánkách na starost dobrovolníky, přicházející z různých evropských i mimo evropských zemí. Přečtěte si s ní krátký rozhovor o cestování.

Máš ponětí, kolik zemí jsi dohromady procestovala?

Nemám, ale hodně. Podle světadílů – Kanada, Aljaška v Severní Americe, v Jižní Americe nic, pak to jsou ex sovětské republiky jako Rusko, Tádžikistán, Mongolsko, Ázerbájdžán, Turkmenistán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Gruzii. Taky jsem byla v Sýrii. Navštívila jsem pobaltské země, Slovinsko, kde jsou nádherné hory, Skotsko, teď nově úžasné Chorvatsko a spoustu jiných evropských zemí. A abych nezapomněla, byla jsem i v Indii. Mapu, do které bych zapichovala špendlíky, ale nemám. Zato si píšu deníky a vytvářím alba.

Některé z těch zemí, co jsi právě vyjmenovala, nepatří zrovna mezi turistické destinace – bála ses někdy?

Když jsem sama stopovala z Kanady na Aljašku a v noci uprostřed divočiny jsem musela postavit stan, abych měla kde přespat, byla ve mně malá dušička. Zvenku se ozývaly takové zvuky, že jsem měla pocit, že všechna zvířata mají mejdan před mým stanem. A dost napjaté chvíle, i když ne úplně cestovatelské, jsem zažívala při práci pro Člověka v tísni, se kterým jsem se dostala do Albánie a Kosova hned po válce. Tam to nebylo vždy úplně příjemné, občas se ještě ozývala střelba, byla tam místa s neodstraněnými bombami.

Jaká tvá cesta byla nejdelší?

Rok – to jsem byla právě v Kanadě a na Aljašce. Cestovala jsem tam, studovala, dobrovolničila.

Vím, že jsi vegetariánka. Neměla jsi s tím na cestách někdy problém?

Nejsem úplně vegetariánka. Nejím sice maso, ale občas si dám rybu. Na cestách s tím nemívám problém, vždycky to jde nějak zařídit. I když jsem se díky tomu dostala i do vtipných situací: V Mongolsku, kde neumí udělat rýži jinak než s ovcí, nás hostili v jurtě a přede mě se posadil jeden místní mládeneček a díval se, jak mi chutná. Já vyzobávala svou rýži a on se pořád divil, proč nechávám maso. Nejspíš mu hodně záleželo na tom, ať se dobře najím… Nakonec to dopadlo tak, že jsem do sebe musela hodit kousek ovce. Spolkla jsme to bez kousání a opět jsem zjistila, že mi to nechutná. Nicméně mládeneček byl spokojený a odešel.

A co tě do cestování vlastně žene?

Dlouhodobý pobyt mimo ČR je osvěžující a člověk se na spoustu věcí začne dívat jinak, trochu otevřenějšíma očima. Vidí nejen úplně jiné země ve smyslu odlišné přírody, ale hlavně lidí, kteří žijí v úplně jiném prostředí než my, zabývají se odlišnými věcmi a jinak je řeší.

Text: Veronika Davidová

Fotografie: Archiv K. Petrášové