Domů Novinky Zéeska oslavila neuvěřitelných 65 let. Pro mnohé rodiny se stala generační záležitostí

Zéeska oslavila neuvěřitelných 65 let. Pro mnohé rodiny se stala generační záležitostí

7.11.2018

Zeměpisná společnost je jeden z nejdéle pracujících kolektivů v SVČ Lužánky. Jaké byly její začátky? Jak se ZS lišila od tehdejších pionýrů? Jak se za šest dekád proměnila? A proč je pro mnohé členy srdeční záležitostí na celý život? Seznamte se s inspirujícím příběhem legendární „Zéesky“.


I v současnosti, kdy nejrůznější kroužky svádí nelítostný boj o dětskou přízeň, má Zeměpisná společnost své malé členy jisté. Důležitou roli v tom sehrává hlavně síla tradice „Zéesky“.

„V této souvislosti rád používám analogii s kopanou. Jsme něco jako fotbalová Sparta či Slávie. Někdy se daří více, někdy méně, ale tradice nás žene k tomu být permanentně na výši,“ vysvětluje hrdě bývalý vedoucí Vítek Urban.

Za víc jak šest dekád své existence se Zeměpisná společnost výrazně proměnila. Základem stále zůstávají pravidelné oddílové schůzky a expedice. Děti už během nich však nepřespávají ve stodolách na seně, nýbrž spaní si nosí v podobě sofistikovaných stanů a spacáků na zádech. Znatelnou proměnou prošel i zéesácký jídelníček. Zatímco dnes jsou děti v jídle dost vybíravé a čím dál častěji odmítají třeba špekáčky, dříve se museli spokojit s málem.

„Jídávali jsme často třeba chleba s paštikou nebo povidly. Paštika se vždy mazala na tu menší stranu krajíce, přičemž jedno balení muselo vydržet na deset chlebů. Občas jsem myslel, že hlady sežeru borovici,“ vzpomíná s úsměvem bývalý člen Petr Brunecký.

V současnosti má Zeměpisná společnost velkou konkurenci. V době svého vzniku  na začátku padesátých let však vyčnívala jako naprostá výjimka.

„Její práce se od obvyklého chození do pionýra odlišovala hlavně v tom, že se opravdu něco dělo, třeba že se pravidelně jezdilo na výlety a tábory. To klasický pionýr nenabízel. A jiné možnosti, jak si užívat svět, zkrátka chyběly. Ani s rodiči jsme toho nemohli mnoho nacestovat,“ přidává své postřehy další bývalý vedoucí Vít Fridrich.

Přestože se roku 1968 ZS stala pionýrskou skupinou, zároveň nadále fungovala autonomně jako lužánecký kroužek. Její jinakost byla do velké míry tolerovaná.

„Vždycky se nad tím mávlo rukou s tím, že Zéeska to má zkrátka jinak. Že neplní plameny a cesty, ale praktická a vědomostní minima, podobně jako měli třeba Hoši od Bobří řeky své bobříky,“ upřesňuje Vítek Urban.

Tenkrát se dokonce pod pionýrem maskovali některé oficiálně zakázané skautské oddíly, o nichž každý věděl, že pionýrský šátek by si na krk neuvázaly ani za nic. Zeměpisná společnost zůstala součástí Lužánek i Pionýra dodnes, stále ji také tvoří čtyři až pět oddílů, momentálně – oddíl Života v přírodě, Ochrany přírody, Kulturní historieLesní moudrosti.

 

Třígenerační Zéesáci

Některé děti vydrží v Zeměpisné společnosti rok, dva, z jiných vyrostou ortodoxní Zéesáci, kteří si svůj život bez čtrnácté skupiny brněnského Pionýra nedokážou představit. Rodina Urbanova je zářným příkladem druhého případu. Jana Urbanová patří ke generaci zakládajících členů, kteří se zúčastnili vůbec první expedice.

„Bylo mi tehdy třináct a navštěvovala jsem v Lužánkách výtvarný kroužek. Lužánecký pracovník Ivan Šráček  tehdy přišel s nápadem uspořádat letní tábor v Prudké u Doubravníka. Jeho účastníky to natolik nadchlo, že z toho vzešlo jádro Zéesky,“ přibližuje nejstarší historii bývalá členka.

Zakladatel Ivan Šráček se inspiroval u sovětského pedagoga Antona Semjonoviče Makarenka. Po jeho vzoru se snažil vytvořil dětský kolektiv, který by spojovala vlastivědná činnost. Tábory tohoto typu byly  před více než půlstoletím zcela neobvyklé.

„Na tábor jsem jela už předtím. Bylo to hrozné. V neděli odjížděli do jednoho kostela katolíci, do jiného evangelíci a já s dětmi z nevěřících rodin škrábala brambory. Putovní tábor – to byla novinka,“ doplňuje Urbanová.

Po pěti letech jako osmnáctiletá Jana Urbanová Zéesku opustila, nebo spíš „byla odejita“, jak popisuje její syn Vítek. Jak už to tak bývá, všechny spolky, které fungují krátce, plodí horkou krev. Jak ale sdružení stárlo, pozbýválo na temperamentu a posledních dvacet let bylo v tomto ohledu klidných.

Podobně jako Jana Urbanová nezapře v sobě kočovnou krev ani její syn Vítek. Zeměpisná společnost dodnes zůstává jeho srdeční záležitostí. Přestože už mnoho let není aktivním členem, o Zéesce stále mluví v první osobě množného čísla. Jak sám o sobě prohlašuje, je jí prosáknutý skrz na skrz. V zéesáckém prostředí se dokonce sblížil se svojí manželkou Terezou.

„V ZS to není nic zas tak neobvyklého. Lidé se tu párují celkem často. Je to přirozené, když spolu tráví tolik času,“ vypráví s úměvem.

Ostatně i všechny tři jejich  děti jsou zéesáky. Zatímco František a Zuzana už toho na výpravách a oddílových schůzkách zažili mnoho, nejmladší Lenička je nováčkem, který si teprve zvyká na zéesácký způsob výchovy. I když výchova  není přesný výraz. Jak říká dlouholetý člen i vedoucí Petr Bronec:

„To nebyla výchova, ale směřování k lepšímu člověku tím, že naprosto ve všem, co vedoucí dělal, šel příkladem. Vyžadovalo to dost námahy, ale bylo to efektivní a nenásilné.“

Vítek Urban vzpomíná na sílu vzorů v podobnéch duchu.

„Mezi mé nejkrásnější vzpomínky patří ta na jeden z nástupů v čtyřiasedmdesátém. Stál jsem tam a obdivně vzhlížel na starší hochy a děvčata. Zaujali mě hlavně dva z nich. Konkrétně svými od slunce vybledlými košilemi. V mých očích to znamenalo, že toho hodně zažili. Uplynulo pár let a já se vydal se Zééskou do Rumunska. Pro tuto příležitost jsme si vyrobili speciální červená trička a ta pak nosili na všechny další akce, až se z nich barva také téměř vytratila. Bylo mi šestnáct a splnil se mi životní sen,“ zakončuje se slzami dojetí v očích.


Autorka textu: Karolína Svobodová

Fotografie: Archiv Zeměpisné společnosti

Mohlo by vás také zajímat

Napsat komentář

Ochrana proti spamu (CAPTCHA) *