ANKETA: Nejsilnější zážitky z letních táborů
Nečekaný déšť, kanadské žertíky, děsivé stezky odvahy nebo chybějící rezervní spacák. Příhody, které na táboře vyvolaly často nepohodu. Po letech jsou to ty nejsilnější zážitky, které zocelily, poučily do příštích let a na které se už vzpomíná s úsměvem. Pojďme si připomenout před blížícími se prázdninami, na co se mohou děti a vedoucí zase těšit. V anketě odpovídali lužánečtí zaměstnanci napříč všemi pracovišti.
Jaký je tvůj nejsilnější zážitek z letních táborů, který jsi zažil/a, ať už jako dítě, nebo jako lektor/ka?
Mám mraky zážitků, protože na tábory jezdím od svých šesti let. Nemám žádný nejsilnější, ale v hlavě se mi vybaví hlavně ty z puťáků, ať už to byla klasická turistika, nebo spojené s divadlem. A většina se opakuje. Jako dítě jsem zažil noční přesuny, když přes den bylo třicet a víc stupňů, spaní jen tak, kam jsme odpadli. Dlouhé deště, kdy je všechno mokré, nákup v místním obchodě a jídlo z toho, co tam měli. Úspěch s divadlem po vesnicích, usínání pod hvězdami a probouzení se za slunce. Ale taky déšť, bahno, krize. Prostě po čtrnácti dnech zažijete mraky situací a na ty všechny pak večer u ohně vzpomínáte. Žokej z Osmecu
Jako vedoucí jsme se rozhodli, že v rámci noční akce na táboře vzbudíme vždy jednu chatku dětí a přesvědčíme je, že se v noci mají přestěhovat „o jednu chatu vedle“. Zabralo nám to asi dvě hodiny, ale byla to strašná prča! Většina dětí zmateně balila, někteří vzali jen spacák a šli. Můj bratr se zvedl, zaklapl víko od kufru – protože vybalují jen amatéři – během minuty byl přestěhovaný a chrněl dál. Kačka z Osmecu
Hluboké dojmy ve mně zanechala má první stezka odvahy coby účastníka tábora. Jako devítiletý kluk jsem
měl skutečně nahnáno. Temná noc, sám v lese, hřbitovní svíčky, lektoři převlečení za noční můry a zvuky rozbitého skla či pláče. Dost dobrý! Pepa z Lidické
Nevím, jestli byl tento zážitek nejsilnější, ale pořád si ho pamatuji. Byla jsem tak v páté třídě na třítýdenním táboře a šli jsme na stezku odvahy. Hrozně jsem se bála, že mě nějaký duch unese. A tak mi kamarádka Barča poradila, že kdyby k něčemu došlo, ať odhodím nějakou věc, podle které mě pak najdou. Když mě pak na konci stezky vedoucí upozornil, že je konec hry, tak jsem se lekla, že jsem vykopla z nohy holínku. To, aby mě podle ní našli. Tu holínku jsme druhý den dopoledne s celým oddílem v lese hledali a už jsme ji nenašli. Dodnes nevím, jak daleko jsem ji strachy vykopla. Prostě dobrá rada je k nezaplacení. Verča z Lánů
Není to asi nejsilnější táborový zážitek, ale minimálně je zábavný. Byla jsem na táboře jako vedoucí, společně s kolegyní. Průběh tábora byl pohodový a děti byly prima. Jednou v noci však za námi přišel do chatky nešťastný chlapeček, že se nestihl vyčůrat a vše skončilo ve spacáku. Rychle jsme vyskočily a začaly likvidovat následky. Bohužel jsme již neměli rezervní spacák, a tak obětavá kolegyně chlapci půjčila svůj a uložila ho do postele. Po úklidu si však nemohla vlézt do spacáku za chlapcem, a tak skončila ve spacáku u mně. Moc jsme se nevyspaly. Každou chvíli jsme si hlásily otáčení na pravý či levý bok. Od těch dob nám nechybí v táborové výbavě rezervní spacák. Zuzana z Lesné
Když mě jako účastnici po noční hře ála trifidi* nasměrovali na záchod, kde hrála šílená hudba a byla tam
tma. Přeslechla jsem instrukce, co mám dělat dál. Jen jsem koukala na nějakou nádobu s vodou a čekala, až přijde další účastník a řekne mi, co mám dělat.
*Pozn. Trifid je fiktivní rostlina, která byla poprvé popsána ve světoznámém katastrofickém sci-fi románu Den trifidů (1951) anglického spisovatele Johna Wyndhama. Dáda z Lesné
Nej se těžko vybírá v obou rolích. Je jich hodně. Ale jako dítě, ve druhé třídě jsme na mém prvním táboře měli v rámci programu přespávačku mimo tábor. Měli jsme třicet minut na sbalení a odchod z tábora, protože „vybuchla sopka a hnala se na nás láva“. Šli jsme asi čtyři kilometry k jinému rybníku a na druhou stranu od vesnice, která byla k táboru nejblíž. Tam se natáhla plachta pro všech čtyřicet pět dětí a nevím kolik vedoucích. Přespali jsme tam všichni pohromadě. Plus nějaké hry v lese, koupačka v rybníce na dvou březích, zvlášť holky a kluci. Nikdo si totiž nevzal plavky, protože jsme netušili, kam jdeme. Myslím, že to bylo moje první přespání v přírodě a bez stanu. Moc mě bavilo, že to byla, aspoň pro nás děcka, dost velká improvizace. Míša z Osmecu
V našem rodu je pozice hlavního vedoucího tábora tak nějak přirozeně doma. Padesátku táborů v této roli
mám určitě za sebou a moje žena Lenka, dcera Bára i syn Mates jich na kontě mají každý už taky pár. Asi proto mne jako první nápad do této výzvy Ležáku napadl jediný tábor, který jsme celý rok společně chystali s Matesem. Nebyl to tábor ledajaký – vymysleli jsme jej pro „bejvalky“, což je pojem, který se v některých lužáneckých kruzích posléze ujal. Účastníky týdenního tábora byli bývalí členové oddílu z generace mých dětí, kterým v té době bylo mezi osmnácti a třiceti lety. Někteří v roce tábora ještě aktivně s oddílem spolupracovali, jiní se na tábor Dharma 2011 vrátili třeba i po patnácti letech. Ve stanech na Stálkově, se službami v kuchyni, družinami, hrami, sportem, koupáním, celotáborovou hrou. Byl to skvělý tábor s vymazleným programem. Možná jsem nezažil nikdy vděčnější účastníky, kteří si po letech rádi zahráli cokoliv „jako děti“. Program byl docela náročný a osud nám dost nahrával. Vycházelo nám všechno, včetně počasí. Ale to nejvíc nejlepší byl onen otcovský pocit, že opravdu už mohu být „ten druhý“ a svému synovi už „jen“ nahrávat. Co víc si přát. Jako táta i jako hlavas. Mikin
Déšť, bláto a blížící se evakuace tábora. Pak slunce, hry v blátě a pohoda po krizi. Jíťa ze 4L
Tábory v Jeseníkách na Senince v 90. letech. Na holé louce, vše se muselo postavit, od kamen, latríny, až po přehrazení potoka. Čtrnáct dní v divočině, ve stanech „áčkách“ bez podsad. Konrad z Legata
Když jsem byla na táboře jako dítě tehdy v 5. třídě na základní škole, odvezli nás v noci někam autem, zadali azimut do busoly a my se museli cestou necestou vrátit do tábora. Byla jsem tenkrát šťastná, že jsem to zvládla a ještě v dobrém čase.
Jako vedoucí dívčího tábora od tělovýchovné jednoty jsem zažila krásný pocit, když mi holky k 25.
narozeninám u ohně daly flétnu Yamaha naaranžovanou do kusu březové kůry, na mechu zdobeném letními květinami a za svitu svíček. To byla nádherná atmosféra. A taky jak se na našich táborech krásně zpívalo s kytarami, basou, ve dvojhlasu a trojhlasu. Dodnes se dvakrát ročně scházíme na víkendovku, na nyní už sokolském tábořišti. Přijíždí vzpomínat pravidelně až třicet pět bývalých účastnic. Ty písničky zní pořád stejně dobře. Jen basu jsem půjčila kamarádovi, který na ni hraje líp. A my zůstaly – jen o něco starší – holky z tábora Studenec. Marťa z Lentilky
Úplně nejsilnější zážitek z letních táborů byla evakuace tábora při bleskové povodni. Obdobný zážitek mám o rok později při další evakuaci. Z pozice hlavního vedoucího to byl stres, negativní emoce, ale i odhodlání a dobrý pocit ze skvěle fungujícího týmu vedoucích. Elis z Lesné
Při závěrečném rituálu na táboře Děti čarodějek, kde se udělovala nová jména a tím osvobozovalo zakleté království, se stalo něco neobvyklého. Spojila se nebesa, vypukla obrovská bouře a všechno se propojilo s našim příběhem. Šel nám mráz po zádech a dodneška si tuto chvíli pamatujeme. Ale podobných zážitků mám díky Brnkadlům spoustu a jsem za ně vděčná. I proto mám moc ráda naše poslední dny na táborech, kdy probíhá slavnostní večeře, kde vždycky dojatě děkuji všem. Po ní kouzelný rituál se svíčkami, oheň a poslední noc. Pecka
Jako lektorka: Naše milované Choťěborky, špíl o svobodě pod širým nebem, nohy od bláta, živá hudba a divadelní čaro. Jako dítě: Tož asi první ploužák. :-) Monča z Lidické
Autorka: Kristýna Kolibová
Fotografie: Milan Mikin Apel z táboru SPOLU 2022
