Rozhovor: Šití není staromódní dovednost, ale způsob sebevyjádření

Má vlastní značku SEN’S fashion, vždy plně obsazený kroužek šití pro děti Zašívárna na Lišce a věnuje se i handicapovaným dětem. Návrhářku, švadlenu a lektorku Stanislavu Šenkýřovou baví šití od dětství, kdy ji k módě a tvoření inspirovala babička. Teď ji inspirují samotné děti, kterým předává radost z tvoření. Klade důraz na udržitelnost, originalitu a kombinování různých technik. Ráda v kroužku vidí nejen děvčata, ale i kluky, kteří přináší svůj specifický pohled na kreativní tvorbu. Užijte si povídání s touhle renesanční, sympatickou a energickou umělkyní!

Jak ses poprvé setkala s Lužánkami?

Poprvé jsem se s Lužánkami potkala skrze příměstské tábory. Hned mě nadchla přátelská a otevřená atmosféra, ve které se klade důraz na kreativitu i individuální přístup k dětem.

A co nebo kdo tě přivedl přímo do Lišky?

Přímo do Lišky mě přivedla vedoucí pracoviště a lektorka Markéta Šenková. Díky ní jsem se zapojila do různých aktivit a i do vedení pravidelných kroužků. Moc si vážím její důvěry i jejího přístupu. Vždycky má cit pro to, koho propojit a jak podpořit dobré nápady.

Věnuješ se šití, upcyklaci, módě a designu. Co tě na tom baví, kde ses vše naučila a jak dlouho se tomu věnuješ?

Baví mě, že mohu tvořit něco originálního, co má zároveň smysl. Dávám druhý život materiálům, které by jinak skončily jako odpad. Šití se věnuju od dětství. Babička mi ukázala směr a eleganci. Vždy chodila nádherně oblečená v šatech, které si nechala šít, nebo si je sama ušila.

Naplno jsem se do umění ponořila před několika lety, kdy jsem založila vlastní značku SEN’S fashion. Učila jsem se hodně sama metodou pokus–omyl. Prošla jsem i kurzy a trávila hodiny ve svém ateliéru zkoušením. Taky jsem studovala umělecké školy, které mě inspirovaly a ukázaly směr.

Babička mi ukázala směr a eleganci. Vždy chodila nádherně oblečená v šatech, které si nechala šít, nebo si je sama ušila

Čím se tvé kousky vyznačují, v čem jsou originální?

Moje značka je postavená na originalitě a upcyklingu. Pracuju i s použitým textilem, hlavně s džínovinou, a dávám jí nový design. Každý kousek je originál. Někdy maluju obrazy, jindy vyšívám, kombinuju různé techniky. Zajímá mě nejen vzhled, ale i příběh materiálu.

Důležitá je pro mě nejen vizuální stránka, ale i příběh. Dávám druhou šanci věcem, které už někde dosloužily, a měním je v něco nového, nositelného a osobního. Značka odráží můj postoj k módě jako k formě sebevyjádření, ale i zodpovědnosti vůči světu kolem nás.

Co je pro tebe v rámci módy a tvé značky největší dosavadní úspěch?

Mým osobním úspěchem je, že jsem dokázala propojit tvorbu s hodnotami, kterým věřím, tedy s udržitelností a originalitou. A taky že se moje práce začala dostávat do povědomí, že si lidé věcí váží a rádi je nosí. Když mi třeba pošlou fotku mého obrazu na zdi, který je skvělou součástí interiéru. Tyhle situace mě dělají šťastnou.

Mým osobním úspěchem je, že jsem dokázala propojit tvorbu s hodnotami, kterým věřím, tedy s udržitelností a originalitou

Jsi také asistentka u dětí s handicapem. Jak ses k tomu dostala a co konkrétně s dětmi děláš, také tvoření?

K práci asistentky jsem se dostala přirozeně. Lákalo mě propojit kreativitu s pomocí tam, kde je opravdu potřeba. Začala jsem ve školním prostředí a později i při volnočasových aktivitách. S dětmi tvoříme, když je to možné. Malujeme, vystřihujeme, lepíme, zkoušíme i jednoduché šití nebo práci s textilem. Vždy se přizpůsobuju konkrétnímu dítěti. Někdy je cílem podpořit jemnou motoriku, jindy spíš spolupráci nebo radost z dokončeného výtvoru. Tvoření často pomáhá odbourávat bariéry. Děti se u něj uvolní a projeví způsobem, který slovy třeba nejde.

Jaký je pro tebe rozdíl ve vedení dětí bez a s handicapem?

Každé dítě je jiné, ale u těch s handicapem je potřeba víc trpělivosti, empatie a schopnosti přizpůsobit se. Naučila jsem se víc vnímat, nehodnotit a hledat cesty, jak dané dítě co nejlépe podpořit, ne ho nutit do škatulek.

Teď na Lišku, kde jsi lektorka oblíbeného kroužku šití s názvem Zašívárna. Co tě motivovalo stát se lektorkou a kroužky vést?

Chtěla jsem předat dál radost z tvoření a zároveň ukázat dětem, že šití není nuda ani staromódní dovednost, ale skvělý způsob, jak vyjádřit sám sebe. A taky mě baví sledovat jejich pokroky a nadšení.

Co je náplní kroužku? Šijete na stroji i v rukách? Pracujete s různými materiály? Co v kroužcích vzniká za módní kousky, dají se i nosit?

Šijeme na stroji i v ruce, pracujeme s různými materiály, ať už se zbytky látek, starým oblečením, nebo s netradičními materiály. Vznikají kabelky, čelenky, topy, sukně i doplňky. Většina věcí se dá běžně nosit. Děti si je s radostí odnášejí domů a často přijdou v příští hodině už „v modelu“. :)

Je těžké naučit šít děti, úplné začátečníky, třeba na zmíněném stroji?

Není, pokud se jde postupně a bez tlaku. Děti jsou šikovné a když vidí výsledek, hned mají chuť pokračovat. Učím je nebát se chyb, protože i ty jsou součástí procesu.

Děti učím nebát se chyb, protože i ty jsou součástí procesu. Samotné šití na stroji je pro ně “wow moment”

Co tě baví na práci s dětmi a náctiletými?

Jejich bezprostřednost a nadšení. To, že se nebojí experimentovat, mají originální nápady a dokážou vymyslet něco, co by mě samotnou ani nenapadlo.

A co účastníky i účastnice v tvých kroužcích nejvíc baví?

Baví je, že si mohou něco vytvořit úplně podle sebe, že nejsou omezení „návodem“, ale mohou si tvořit vlastním tempem a stylem. A taky samotné šití na stroji. To je pro hodně z nich takový „wow moment“.

Máš v kroužcích jen děvčata, nebo se hlásí i kluci? Pokud ano, jak jim to v kroužku šlo?

Už když jsem studovala módní návrhářství, tak jsme byly v ateliéru samé holky. A vždy jsem si přála mít v týmu kluka, protože přijde s jiným pohledem na dílo, a to je velice inspirativní.

Ve svém ateliéru mám individuální kurzy a tam se kluci přihlásí. Baví je hlavně technická část jako ovládání stroje, práce s nástroji, ale i design. Ráda bych, aby šití přestalo být vnímáno jen jako „holčičí“ aktivita.

Kluky baví technická část jako ovládání stoje, ale i design. Ráda bych, aby šití přestalo být vnímáno jen jako „holčičí“ aktivita

Kde bereš inspiraci pro tvoření s dětmi?

Hodně mě inspirují samotné děti, jejich zájmy, styl, co si povídají. Často přinesou nápad samy. Jinak sleduju i sociální sítě, tvořivé blogy nebo si vymýšlím podle materiálu, který zrovna mám.

Na jakou příhodu, komentář nebo výtvor dětí ráda vzpomínáš?

Jedna holčička si ušila svou první kabelku a druhý den přišla s tím, že ji její maminka chtěla hned zabavit, jak se jí líbila. Nebo když si děti nosí věci, co si samy ušily, a hrdě je ukazují. To je vždycky radost.

Vedoucí pracoviště Liška Markéta Šenková mi tě doporučila jako skvělou lektorku nejen na aktivitách, ale spolupracuješ i na táborech a přespávačkách. Co ty oceňuješ na Lišce a obecně v Lužánkách?

Na Lišce si vážím skvělé atmosféry, otevřenosti k novým nápadům a respektu k dětem. Lužánky obecně vnímám jako místo, kde se tvoří srdcem, ať už se jedná o tvoření, pohyb, nebo hry.

A co bys na závěr vzkázala kolegům z Lužánek?

Díky za to, co děláte. Má to smysl! Ať vám to dál tvoří, roste a inspiruje, tak jako to inspiruje mě.

Stanislava Šenkýřová

Dvaatřicetiletá Stanislava Šenkýřová pochází z veselí nad Lužnicí. Vystudovala Umělecko-průmyslovou školu a Obchodní akademii obor Módní návrhářství v Třeboni. V lužáneckém pracovišti Liška působí pět let. Vede kroužek šití s názvem Zašívárna pro děti ve věku 7-12 let a 10-16 let. Spolupracuje také na letním příměstském táboře Crazy Ateliér a na tvořivých přespávačkách. Má vlastní značku SEN’S fashion, kde pracuje s různými materiály, dbá na udržitelný přístup s využitím upcyklace a originální zpracování. Svůj přístup v kroužku popsala slovy: „Podporuju u dětí autenticitu, kreativitu a otevřenost.”