Většinu času si hraju nebo se učím, byť se tomu říká práce
S čerstvě šedesátiletým Milanem Appelem o výhodách váhavosti, virtuální hospodě a o tom, jak se z inseminátora stal ředitelem největšího volnočasového střediska v České republice.
Dělat rozhovor s Milanem Appelem, kterému nikdo neřekne jinak než Mikin, je snadné. Zpovídající v podstatě musí jen zapnout diktafon a položit první otázku. Pak už si dlouholetý ředitel Lužánek vystačí sám. Nepřetržitý proud vět na jedno téma ve vhodnou chvíli přeruší upřesňujícími, doplňujícími nebo vysvětlujícími dotazy a bez vyzvání uvádí konkrétní příklady u méně jasných pasáží. Na novináři pak zůstává jen rozparcelovat téměř tříhodinový monolog na dialogické úseky.
Nemrzelo tě někdy, že jsi v Lužánkách nastoupil přímo na nejvyšší pozici, a připravil se tak o motivaci v podobě kariérního postupu?
Ne, protože mým cílem nebylo udělat kariéru, motivaci pro mě představoval spíš dobrý pocit z toho, že se mi podařilo něco dobrýho vybudovat. Vždyť já bych mohl mít nějakou vyšší ambici, třeba dělat úředníka na krajským úřadě. I když je to ale vyšší příčka, jsem si docela jistej, že by mě to nebavilo, byla by to spíš degradace než postup.
Jak došlo k tomu, že jsi začal rovnou na ředitelském postu?
Vidíš, to bylo vlastně dost nepravděpodobný, že se k něčemu takovýmu přichomejtnu. Já měl totiž vyštudovaný úplně něco jinýho – zemědělskýho inženýra a po vejšce pracoval jako inseminátor.
Jak se inseminátor dostane do čela volnočasového střediska?
No, to nebylo takhle rovnou. Mezitím jsem ještě vedl děcka v Pionýru a chtěl založit stanici mladých přírodovědců. Proto jsem si dodělal i pedagogické vzdělání. A právě asi ta angažovanost a dobrá pověst v Pionýru ze mě udělaly zajímavýho adepta.
Nastoupils v 89. roce, souviselo to nějak se změnou politické situace?
Ani ne, já se stal ředitelem Lužánek v září, takže chvíli před revolucí. Naštěstí jsem za ty dva měsíce ve funkci nestihl nakrknout žádný podřízený, takže v okamžiku, kdy všechny okolní instituce řešily odvolávání komunistických ředitelů, u nás byl čas na změny. Pro nové začátky to byla skvělá historická chvíle, protože lidi byli nastartovaní a najednou všechno šlo, i co by bylo dřív absolutně nemyslitelný. To nadšení je už dneska jen těžko představitelný. Lidi fakt milovali svou práci. I já tehdy prostě jen realizoval svoje sny a byl překvapenej, že mi za to navíc chodí výplata.
Takže v tom nebylo žádné dilema, jestli tu nabídku přijmout?
To rozhodování vlastně vůbec nebylo samozřejmý. Já měl totiž chuť začít budovat něco vlastního a ne převzít něco problematickýho a spravovat to. Tehdy jsem se ale setkal s takovým svým manažerským guruem a ten mi poradil, abych se k tomu choval jako ke svýmu a zapomněl, že jsem ředitel. A předal mi spoustu dalších užitečných rad. Řekl mi třeba, že jestli někdo dělá nějakou agendu aspoň řádově podobně dobře jako já, ať mu ji přenechám a já ať se věnuju spíš vizím a koncepcím. A tak jsem se postupně zbavil skoro všech agend, protože se za ta léta ukázalo, že všechno umí někdo dělat líp než já.
Jaký to je pocit k tomuhle dospět?
Blbej, když ješitnej chlap zjistí, že je vlastně zbytnej.
A co je dnes tedy podstatou tvojí práce? Podle tvého facebookového profilu to vypadá, že čím se lidé baví ve volném čase, to ty děláš v pracovní době.
A to se vylučuje bavit se prací? Tak vezměme si třeba dnešek. Účastnil jsem se jedné zásadní porady o tom, jak budeme v Lužánkách využívat mentoring. A předtím jsem seděl s kolegy nad mzdovou mapou. Byla to práce? Jo, ale obojí mě ohromně bavilo.
Mezi hlavní lidské činnosti patří práce, učení a hra a jejich poměr se v průběhu života výrazně mění. Jak to v šedesátém roce tvého života vypadá u tebe?
Velká část toho, co dělám, je hra. I ta dnešní porada byla vlastně hra kamuflovaná jako práce. Ale zároveň obsahovala i velkej podíl učení, protože jsem se dozvěděl spoustu nových věcí. Pro ostatní u stolu to byla víc práce, protože oni to budou muset rozpracovat do konkrétní podoby. Ale v mým současným životě se zkrátka práce, učení a hra dost překrývají.
Spoustu příspěvků týkajících se práce v Lužánkách se objevuje na tvém facebookovém profilu. Ale nejen jí. Posty na nejrůznější témata přidáváš i několikrát za den. Co tě vede k tomu být na facebooku tak aktivní?
Tahle sociální síť byla totiž vymyšlená mně na míru. Facebook mi slouží jako hospoda. Já sice do hospody nechodím, ale paradoxně su hospodskej typ. Mám totiž silnou potřebu mluvit s lidma a tady ji můžu uspokojovat. Do facebookovýho vlaku jsem nastoupil někdy v roce 2008. Tehdy mi sloužil vlastně hlavně k tomu hospodskýmu tlachání. Protože moc mých vrstevníků se v tom prostředí nepohybuje, bavil jsem se tam s lidma o generaci, dvě mladšíma a učil se komunikovat jejich způsobem. Žádné rozvíjení hlubokých myšlenek, ale spíš ta interakce, reagování jeden na druhýho.
A co pro tebe facebook znamená dnes?
Baví mě na něm hlavně možnost propojovat různé sociální bubliny a vytvářet jim pole pro komunikaci. Moje příspěvky jsou docela různorodé, pokrývají témata od geocachingu přes inkluzi po migraci a ke všem se můžou lidi vyjadřovat. V souvislosti s Lužánkama to má celé ale ještě jeden rozměr. Snažím se na svém profilu suplovat, co nezvládá a ani nemůže zvládat lužánecký facebook.
V přátelích máš skoro čtyři tisíce lidí. Znáš všechny osobně?
Většinu, odhadem takových osmdesát procent, jo. Abych ale řekl pravdu, občas mám problém si vzpomenout, kde jsem k některým z nich přišel. Na druhou stranu facebook zas docela elegantně umožňuje zpětnou identifikaci. Stačí si třeba projít historii našeho vztahu. Ale mezi přáteli mám i lidi, které osobně neznám vůbec. Třeba nějaké myšlenkové spřízněnce v otázce uprchlíků. A úplným novotvarem jsou v mém životě lidi, se kterými jsem se seznámil ve virtuálním prostředí a na základě toho je začal vídat v reálu.
Nejen na facebooku zvládáš komunikovat s lidmi napříč různými generacemi. Jak se ti to daří?
To si mě trochu idealizuješ. Já teď třeba zbaběle nešel na sraz se spolužáky, protože mnozí z nich zaujímají velice negativní postoj k uprchlictví a mě hrozně vyšťavuje obhajovat před nima svoje sluníčkářství. Já se rád sejdu se svýma současníkama, zazpívám si u ohně s kytarou, zavzpomínám si, protože vím, že nový starý kamarády už si neudělám. Ale o uprchlictví se s nima bavit nechci. To téma otevírám spíš před mladšíma lidma.
Proč?
Protože ti mí vrstevníci už mají často hotové názory a nic s nima nepohne. Mladší generace nebývají tak zapouzdřený, ale jsou naklonění debatě, protože ta svá stanoviska teprve tvoří. A mě nejde o to přesvědčovat je o svojí pravdě. Ostatně nic takového neexistuje. Jen bych jim tenhle kreativní proces tvorby názorů chtěl vštípit jako metodu. Naučit je být neustále otevřený uvažování jiných, připravený měnit svůj pohled na věc. Já se o to snažím.
A není to trochu nepraktické?
Když já to ani jinak neumím, to je daný povahou. Nepatřím totiž zrovna mezi uzavírače, naopak celý svůj život su spíš váhavec.
Vnímáš to jako dobrou nebo špatnou vlastnost?
Vždycky jsem to bral jako svou slabou stránku, ale k stáru jsem přišel na to, že to nevadí. Důsledky každýho svýho rozhodnutí stejně vidíš až po letech ve zpětným zrcátku. A já, i když dospívám k různým rozhodnutím, tak často nemusí být definitivní. Pro mě totiž nejsou zásadní cíle, ale cesty – poctivost toho hledání, jímž k něčemu dospěju. To je důležité zejména z toho důvodu, že nic jako univerzální pravda neexistuje. A mrzí mě, že si to spousta lidí neuvědomuje. Při diskuzích na různá témata se hodně z nich primárně snaží prosadit svou pravdu na úkor toho druhého, argumentačně podpořit své názory a stanoviska, aniž by vnímal protiargumenty. Přitom podle mě by nám všem mělo jít spíš o společné hledání možných řešení různých problémů.
Text: Karolína Svobodová, Fotografie: Archiv
