ROZHOVOR: Lužánky po sedmatřiceti letech? Stále dobrodružství
Dříve vedla oddělení rukodělných kroužků, dodnes je srdcem i duší mnoha tvořivých dílen a dívčích klubů na pracovišti Lidická. Takhle zná Evu Horkou většina Lužáneckých i veřejnost. Málokdo ale tuší, že středisku volného času zasvětila celou profesní kariéru. Nastoupila hned po studiích na pedagogické fakultě v září 1981. Od té doby vedla nespočet rukodělných kroužků, věnovala se vzdělávání studentů i dospělých, také stála u zrodu rodinné a sexuální výchovy v Lužánkách nebo občanského sdružení Modrá linka. Jak se za tu dobu proměnila práce v kroužcích, změnil se přístup dětí, a co zůstalo v Lužánkách i po těch letech pořád stejné, ptali jsme se Evy Horké.
Jak vzpomínáš na počátky rukodělných kroužků?
Je zajímavé, že dívčí kluby přežily celá desetiletí, i když se změnily techniky a materiální vybavení. Velkou změnou však byla revoluce. Konečně jsme se dostali k materiálům, po kterých jsme pokukovali v zahraničních časopisech.
Jak se proměnila témata v rukodělném kroužku?
Je to jako s módou. Stále přicházejí nové trendy a ty staré pomalu odcházejí, některé úplně, jiné se zase v obměněné podobě vracejí. Dříve jsme šili, batikovali, drátovali, vyšívali. Pak přišlo hedvábí, o které byl velký zájem. V další vlně pak pletení košíků a korálkování v mnoha různých podobách. Dnes pracujeme se sklem, s betonem a stále objevujeme nové materiály a postupy. Je to dobrodružná práce.
Po roce 1989 přišlo fascinující období, nic nebylo nemožné
Kde jsi dřív brala inspiraci pro témata ve svých kroužcích a kde nyní?
Dříve nás omezovala dostupnost, dělali jsme věci takzvaně na koleni. Když jsem se nadchla pro smaltování, sedla jsem na autobus a odjela do Českých Budějovic do podniku SFINX, který vyráběl smaltované nádobí. Poprosila jsem o smalt, pro činnost s dětmi jej vždy rádi darovali. A pak jsem metodou „pokus, omyl“ pokračovala. Mohli jsme tak dětem nabídnout i něco víc než jen vyšívání, šití, pletení a háčkování. Dnes si stačí vybrat kurz, koupit knihu a brouzdat na internetu, kde najdete úplně všechno. Důležité je ale, aby děti i dospělí v kroužcích a kurzech jen nekopírovali to, co někde uvidí, ale aby ke každé technice přistupovali kreativně a dali do výrobku něco svého, originálního… a to je i moje práce.
A co se týče zmíněné kreativity, zručnosti a celkového přístupu v kroužku, jaké jsou dnešní děti ve srovnání se staršími generacemi vrstevníků?
Nemyslím si, že se děti výrazně mění. Stále je baví tvoření, jsou kreativní, mají zájem o nové věci. Jsou však sebevědomější a díky novým médiím více sledují trendy a novinky.
Některá děvčata, která chodila do mých kroužků, dnes vodí do Lužánek dcery
Vrací se za tebou děti, které navštěvovaly váš kroužek?
Jsou děvčata, která do kroužku chodila i více jak 10 let, pak začala pomáhat a vést kroužky. Některá z nich během času byla i mými výbornými kolegyněmi. Některé chodily do kroužků jako děti a dnes se potkáváme v kurzech pro dospělé. Některé z mých klientek sem dnes vodí svoje dcery.
Patříš také k průkopnicím rodinné a sexuální výchovy v Lužánkách. Jak vznikal tento projekt/výukový program v Lužánkách – kde jste brali informace, jak jste volili témata?
Projekt k sexuální výchově vznikl ve spolupráci se sexuoložkou prim. MUDr. Hajnovou, odbornicí na celostátní úrovni. S ní jsme šli do škol a na základě otázek ze schránek důvěry jsme organizovali besedy. To bylo někdy začátkem 90. let. Chtěli jsme ale zařadit do programu aktivnější formy a vytvořili jsme si vlastní program. V té době probíhala celá řada celostátních vzdělávacích akcí pro učitele, tak jsme se vzdělávali a vzdělávali… a náš program jsme doplňovali a zlepšovali. Ze strany škol byl nebývalý zájem, organizovali jsme desítky programů měsíčně. K tomu jsme pak přidali i vzdělávání pro učitele.
V našich kurzech nebylo žádné sexuální téma tabu
Bylo tehdy nějaké téma tabu, o kterém se třeba teď po těch 20 letech mluví běžně?
Ani ne. Diskuse o sexuální výchově probíhala v médiích, náš program to ale neovlivnilo.
Co se v Lužánkách za desítky let změnilo a co zůstalo stejné?
Změnilo se hodně, co se týká vybavení a vedení organizace. Co se nezměnilo, je vstřícný a přátelský přístup k dětem i dospělým, kteří nás navštěvují. A co bych nechtěla opomenout, jsou přátelské vztahy mezi pracovníky a příjemná pracovní atmosféra.
Co bys Lužánkám popřála k jubilejní sedmdesátce?
I když jsou Lužánky už v seniorském věku, jsou stále mladé. Přála bych, aby jim ten mladý duch zůstal, aby stále připravovaly pro děti i dospělé nové neotřelé programy a činnosti. Aby „chodit do Lužánek“ bylo stále „IN“.
Autorka: Kristýna Kolibová
Fotografie: Eva Horká
