Dvakrát měřit, jednou říznout
Polytechnická výchova u nás po sametové revoluci prakticky vymizela ze školních osnov a na většině základních i mateřských škol ji nahradily jiné činnosti a předměty. Technické vzdělávání dětí i mládeže přitom pomáhá rozvíjet celou řadu schopností i dovedností, které na první pohled s technikou vůbec nemusejí souviset. O návratu dětí ke kladivům a ponkům jsme si povídali s koordinátorkou a manažerkou polytechnické výchovy ve Středisku volného času Lužánky Miroslavou Dančákovou z pracovište Lata.
V Lužánkách koordinuješ aktivity, které souvisejí s polytechnickou výchovou. Jak tvoje pozice vůbec vznikla?
Na základě impulzu od vedení. Na jedné schůzce jsme s kolegy rozebírali polytechnické kroužky v Lužánkách a proč podobné aktivity chybí na základních školách. Protože jsem v té době v Lužánkách vedla řemeslný kroužek a dílny, přišlo mi přirozené začít s nějakým uceleným formátem polytechniky a nabízet jej základním školám i veřejnosti. S Miladou (Jovanovskou, vedoucí pracoviště Legato, pozn. red.) a dalšími kolegyněmi jsme se proto rozhodly, že zkusíme něco vymyslet. Daly jsme tak dohromady tým lidí, který má v Lužánkách na starosti polytechnické aktivity a funguje napříč všemi pracovišti. Začaly jsme nabízet otevřené dílny a výukové programy pro školy, kde se piluje, řeže, šroubuje nebo se vyrábí jednoduché elektroobvody. To vše se odehrálo na podzim 2015.
Kolik vás tedy na polytechniku v Lužánkách je a co konkrétně tvoje pozice v týmu obnáší?
Je nás šest – já, Milada Jovanovská z Legata, Helena Jandíková a Milda Rožteková z Lysky, Zdena Sitarčíková a Marťa Altrichtová z Linky. Stěženími koordinátory jsem já a Milada – my vše koordinujeme a holky dělají konkrétní výukové programy a polytechnické kroužky. Společně pak máme schůzky a vymýšlíme, co dál. Pro mne jako „manažera“ to obnáší komunikovat se všemi účastníky – s týmem, učitelkami a zástupci ZŠ i s odborníky z VŠ jako odbornými garanty. Kromě toho pravidelně vedu řemeslný kroužek na Latě, jednou za měsíc máme řemeslnou dílnu a v průměru jednou týdně vedu nějaký výukový program pro školy.
Polytechnickou výchovu si mnoho lidí zjednodušeně představuje jako návrat dětí ke kladivům a k ponkům. Je toto vysvětlení správné?
Osobně slovo polytechnika moc ráda nemám, ale asi v sobě zahrnuje to, co se dětem snažíme nabídnout. Kromě toho, že se naučí pracovat s nářadím jako je kladívko, metr, pilník nebo pila, si uvědomí, z čeho všeho je svět kolem nás, jak fungují různé materiály a na co se dají použít. Máme samozřejmě omezené možnosti, ale jako základ to stačí. Momentálně tak Lužánky nahrazují to, co chybí v běžných základních školách, ale třeba i u dětí doma.
Co může polytechnická výchova přinést dětem a mládeži? Rozvíjí polytechnika děti i jiným, než technickým směrem?
Myslím si, že mnoho principů pochopí praktickou činností. Například to, že některé dřevo je tvrdé a jiné měkké a tudíž se s ním jinak pracuje. Nebo, že drát se časem unaví a přetrhne se, že uříznout kus prkna obnáší fyzickou námahu skoro jako v posilovně, že mám nejdřív dvakrát měřit a jednou říznout. To vše se dá krásně aplikovat do mnoha oblastí života.
Jak konkrétně polytechnická výchova v Lužánkách probíhá?
V podstatě na každém pracovišti se už před naším působením děly mnohé krásné věci, jako například elektrotechnické, technické nebo řemeslné kroužky. My jsme se pouze přidaly a nosnými produkty jsou pro nás nově výukové programy a otevřené dílny pro děti a rodiny s dětmi. Také se s řemeslnou činností účastníme různých propagačních akcí v rámci celých Lužánek.
Vím, že jsi se při zakládání polytechnické výchovy v Lužánkách inspirovala na stáži ve Stuttgartu. Kdy jste tam byly a jak jste spolupráci navázaly?
Když jsme na podzim 2015 vymyslely a rozjely výukové programy, navázaly jsme spolupráci právě se Stuttgartem. Je dobré vyjet za inspirací ven, někam, kde to dělají dobře a dlouhodobě. Ve Stuttgartu jsme byly celkem dvakrát – na jaře a na podzim 2016. Nebyla to náhoda, mezi cirkusem ve Stuttgartu a cirkusem LeGrando funguje spolupráce již dlouhou dobu. Teď na konci března přijedou kolegové ze Stuttgartu zase k nám a v budoucnu bychom tam chtěly posílat i naše mladé lektory.
Jak tedy polytechniku ve Stuttgartu zařazují mezi volnočasové aktivity?
V Německu obecně je vztah k technickému učení velmi silný, dbají na kvalitu, a proto u nich nikdy nebyla tradice rukodělného a technického vzdělávání na základní úrovni přerušena tak, jako u nás po revoluci. Disponují několika domy, ve kterých mají solidně vybaveny jak stolařské a truhlářské dílny, tak i dílny na práci s recyklovaným materiálem, šicí ateliéry, kovářské dílny, tiskárny na textil nebo elektrodílny. Jedním slovem: krása. Dílny jsou většinou volně přístupné každý den v odpoledních hodinách a děti si samy vyberou, kdy kterou navštíví, co si vyrobí. Také mají občas programy pro školy. A samozřejmě i víkendové akce.
Co konkrétně tě u nich inspirovalo?
Zalíbila se nám především pojízdná dílna. Je to dodávka vybavená rozkládacími stoly a nářadím, ale také sportovním náčiním a stolními hrami. S tímto autem objíždějí školy a akce a realizují tak řemeslné workshopy přímo mezi veřejností. Rády bychom časem něco podobného zřídily i u nás. Prostě mít auto, v něm fidlátka a vyjet třeba na akci nebo jen tak před základní školu tak, aby si děti při cestě ze školy mohly něco vyrobit. Ale moc by se nám líbilo i to, kdybychom do budoucna měly aspoň jednu vybavenou dílnu s ponky a nářadím, ať už pojízdnou nebo nepojízdnou.
Jaké máš další plány do budoucna?
Kromě té dílny bychom samozřejmě chtěly realizovat co nejvíce výukových programů, v mnohých školách děti v rámci pracovních činností jen vaří a to, myslím si, nestačí. Podpora je opravdu nutná a rádi k ní přispějeme. Chceme přizvat k lektorování mladé lidi, ráda bych v našem týmu viděla i zástupce mužů.
Jaká řemeslná aktivita je dětem nejbližší? A jakou máš nejradši ty?
Dětem jsou blízké hlavně práce, které opravdu nikde nedělají, řezání, broušení, lakování, pájení. Trochu to souvisí s věkem, malým stačí zatloukat tunu hřebíků do špalku, děti starší už rády pracují i s kovem, pájí jednoduché elektroobvody. Já osobně nemám favorita, ale hodně mě baví upcycling (proces, při kterém se odpadový materiál přeměňuje v nové materiály nebo produkty, pozn. red.), práce se dřevem.
Co si myslíš o výuce „řemesel“ na českých učňácích?
Myslím si, že našim cílem je dát dětem možnost poznat fyzickou práci, byť z nich nebude nikdy řemeslník. Ono to samozřejmě není tak složité se všechno pak na učňácích doučit, ale je spíš škoda, že už to neumí tak, jak dříve ze základní školy. A hlavně, že nemají k fyzické práci vztah, a ten se nenaučí v patnácti letech, ten se musí budovat od mateřské školy.
Text: Anna Petrželková
Fotografie: Karolína Svobodová
