Rozhovor: Na Lužánkách oceňuji, že dává možnosti najít každému svou cestu
Všechny cesty vedou do Lužánek. Důkazem je příběh Matouše Vojáčka, který působí na Legatu jako externista. Jeho táta Roman Vojáček vedl od roku 1993 na Lesné oddělení integrace, kde se věnoval sportovním aktivitám pro vozíčkáře. „Byl v tom dost dobrý, jeho klienti se dostali i na paralympiádu v Atlantě před dvaceti lety. Česká televize o něm natočila dokument,” zmínil Tomáš Mohapl Doležal, který s Vojáčkem starším byl spolužák na vysoké škole. Říkáte si, jasná cesta, jak se dostal Matouš do Lužánek a k Tomášovi, se kterým spolupracuje na kroužku Hurá za keškami? Omyl. Matouše do Lužánek přivedla v podstatě náhoda, díky které je tu pátým rokem.
Jak ses poprvé setkal s Lužánkami?
Určitě jsem se setkal s Lužánkami už v dětství. S bratrem jsme chodili do Sluníčka, které vedla Radka Kavanová na Lesné. Také se základní školou jsme navštívili v Lužánkách nějaké programy. A v Lužánkách pracoval můj táta. Na Lesné vedl několik let oddělení integrace od roku 1993. Bylo to v době, kdy jsem ještě nebyl na světě, ale doma jsem určitě viděl lužánecká trička.
A co nebo kdo tě přivedl přímo do Legata?
Na Legato mě přivedl Tom s jeho kroužkem Hurá za keškami, který měl dříve v Bohunicích, kde jsme se poprvé setkali. Byl to tuším
rok 2020, kdy jsem měl za sebou první ročník na vysoké škole, přesněji na oboru Sociální pedagogika a volný čas. Mí spolužáci byli dost aktivní a dělali vedoucí na různých táborech. Já nikdy nic takového nedělal a ani jsem to moc neměl v plánu. Ovšem vyvinulo se to trošku jinak. Jedna má spolužačka za sebe hledala potencionální záskok v létě, jelikož to vypadalo, že se nebude moct ze zdravotních důvodů zúčastnit. Napsala do naší ročníkové skupiny a já odepsal, že když se nikdo jiný nenajde, tak to vezmu. No a nenašel. O dva dny později jsem stál v Bohunicích před barákem a čekal na Toma, se kterým jsem se nikdy předtím neviděl, abych mu pomohl jako vedoucí na příměstském táboru.
Spolužačka za sebe v Lužánkách hledala záskok, tak jsem se přihlásil
Co tě motivovalo stát se lektorem a kroužky vést?
Má motivace bylo spíš pomoci kamarádce v nouzi a taky splnění praxe. Neměl jsem v plánu dělat s dětmi. Skrz kroužky jsem si ale našel aspekty, díky kterým mě to bavilo a baví. Je to hlavně kolektiv, co se stará o přípravy, vymýšlení programu pro děti, a také snaha je zabavit.
Přišel jsi jako záskok, ale jsi tu už pátým rokem. Čemu všemu se v Lužánkách věnuješ?
Kromě kroužku Hurá za keškami jezdím i na tábory. Než jsem se stal vedoucím, nikdy jsem nebyl na žádném příměstském ani pobytovém táboře, takže jsem nevěděl, do čeho jdu. Naštěstí kešky jsem trochu znal z dětství, což byla výhoda. On je to také jeden z těch vděčnějších typů táborů pro vedoucí. Naplánuje se trasa a každý den je hlavní náplní jít od kešky ke kešce a
zkusit trefit čas domluveného oběda. To mi pomohlo, že jsem nemusel být moc kreativní. Ovšem nechtěl jsem jíst zadarmo, tak jsem se začal snažit vyplňovat hluchá místa při pochodu, nebo když ostatní čekali na hledající skupinu. Byly to takové jednoduché hry na spolupráci a vzájemné poznávání. Inspiraci na aktivity jsem měl z oboru, který jsem tehdy studoval.
Asi jsem nebyl úplně marný v první ostré zkoušce na příměstském táboře, tak mě Tom vzal i další rok. A také mi nabídl, že bych mohl jet jako vedoucí na pobytový tábor. Jak jsem zmínil, nikdy jsem na žádném nebyl. Byl jsem zvyklý spát ve stanu, ale ne v tom s podsadou. I tak jsem šel do toho. Měl jsem nějakou představu, jaký asi má být vedoucí na pobytovém táboře,
a zkusil jsem jím být. Já děti úplně nevedu. Spíš jim nastavuji mantinely, když chtějí, zkusím poradit. Baví mě celkem dramatičtější pojetí, takže jsem se snažil hrát různé postavy, které v naší celotáborové hře vystupovaly. A i v této úloze jsem úplně neselhal, takže už jsem s Tomem absolvoval tři nebo čtyři pobytové tábory.
A v neposlední řadě jsem se stal pomocníkem na filmovém festivalu Jeden svět, který Tom pořádal. To bylo už pro starší školáky a měl jsem moderovat diskuzi.
Já děti úplně nevedu. Spíš jim nastavuji mantinely, když chtějí, zkusím poradit
Co tě baví na práci s dětmi, případně s dospělými?
Baví mě rozmanitost dětí a baví mě je bavit. Kdo mě zná, tak ví, že většinu času se tvářím naštvaně či odměřeně. Rozhodně nejsem
s dětmi největší kamarád. Řekl bych, že si svým výrazem dokážu u nich vyvolat respekt. O to víc má potom ten efekt, když se je snažím pobavit. Nečekají to a mám to víc zadarmo. To mě na tom baví. A pak samozřejmě to jejich zapálení do aktivit, které pro ně připravíte. Je to pak radost být součástí týmu, co připravuje program celého tábora.
A co účastníky i účastnice v tvých kroužcích nejvíc baví?
Rád vzpomínám na tábor, kde jsem si střihl postavu byznysmena z Malého prince. Děti si ho velmi oblíbily a ptaly se po něm i
následující rok.
Rád vzpomínám na tábor, kde jsem si střihl postavu byznysmena z Malého prince
Tom mi tě doporučil jako akčního a skvělého lektora na kroužcích i táborech. Co ty oceňuješ na Legatu a obecně v Lužánkách?
Na Lužánkách oceňuji, že dává možnosti najít každému svou cestu. Účastí na všech akcích jsem se trochu přiučil jak vést či nevést
ostatní. Poznal jsem zajímavé lidi a jednu z mých nejbližších kamarádek, se kterou jsem však na úvod našeho seznámení byl na ostří nože.
A co bys na závěr vzkázal kolegům z Lužánek?
Jelikož rozhovor vychází v prosinci, tak bych rád popřál všem klidné Vánoce bez většího stresu a napětí. Načerpejte síly do dalšího roku a buďte nadále tak fantastičtí.
Matouš Vojáček
Pětadvacetiletý Matouš pochází z Brna. Po maturitě na gymnáziu studoval obor Sociální pedagogika a volný čas na Masarykově
univerzitě. Nyní má na starosti komunikaci na sociálních sítích pro Český florbal. V Lužánkách jako externista působí pět let. Spolupracuje v Legatu na kroužku Hurá za keškami pro děti školou povinné od 8 do 16 let a na příměstském i pobytovém táboře s Tomášem Mohaplem Doležalem. Podílel se i na programu festivalu Jeden svět, který Tom v Legatu pořádá. Svoji metodiku popsal slovy: „Nevodím děti za ručičku.”
Autorka: Kristýna Bejčková
Fotogalerie: Matouš Vojáček
