ROZHOVOR: Snažím se být hlavně přirozená, vynucená autorita neplatila ani na mě
Od kroužku Obláček pro rodiče s dětmi na Lysce jako účastnice, přes letní tábory, keramiku, tvoření a vzdušnou akrobacii v Cirkusu LeGrando, až k lektorování. Lucka Dvořáková s oblibou říká, že se v lužáneckém pracovišti Lyska narodila. Stát se později v době dospívání lektorkou i v Legatu byl pro ni ideální způsob, jak zůstat v oblíbeném prostředí a kolektivu co nejdéle. Dnes studentka oboru Sociální pedagogika a volný čas na Masarykově univerzitě tvoří nedílnou součást obou pracovišť. Kolegové i kolegyně jsou rádi, že ji mají! A je to vzájemné.
Do Lužánek jsi začala chodit nejprve jako dítě do kroužku. Jaké zájmy a konkrétní kroužky tě bavily?
Kéž bych si to pamatovala. Já tvrdím, že jsem se na Lysce narodila. Prý je to ale tak, že mi byly tři roky, když jsem s mámou začala
chodit do Obláčku. To byl kroužek pro rodiče s dětmi, který byl zaměřený jak na pohybové aktivity, tak i výtvarné. Myslím si, že to bylo skvělé hlavně proto, že jsme se mohli všestranně rozvíjet. Procvičovala se hrubá i jemná motorika, kreativita nebo práce ve skupině s ostatními dětmi. Následovaly i tábory pro rodiče s dětmi, kde jsem poznala kamarády, se kterými jsme vytvořili partu, a tak nějak jsme spolu vlastně vyrostli. Postupem času jsem začala navštěvovat kroužky, kde už nebylo zapotřebí přítomnosti rodičů. Bavila mě keramika, všemožné vyrábění, ale nejvíc ze všeho letní tábory. Dokonce si dodnes pamatuju některé táborové písničky, které pro nás vedoucí vymysleli.
Jak jste se dostali k Lužánkám?
Mám staršího bratra, který jako dítě taky chodil do všemožných center volného času. Díky tomu asi už máma věděla, kam mě má směřovat, a objevila kousek od místa bydliště Lysku. V té době se ještě jmenovala Domeček.
Co tě motivovalo stát se lektorem a kroužky vést?
Asi jsem prostě chtěla zůstat na Lysce a Legatu, co nejdéle to půjde. Jak už to občas bývá tak rodinná situace během mého
dětství nebyla úplně ideální a kolektiv lidí na obou pracovištích pro mě znamenal ohromnou podporu od přátel, kterou jsem při hledání sebe sama potřebovala. A navíc je to zábava pracovat s lidmi, které máš rád. Vzhlížela jsem k vedoucím už jako dítě a najednou jsem měla možnost stát se součástí jejich kolektivu. To pro puberťačku znamená objevit nový svět.
Pamatuješ si ten zlom, kdy sis řekla, že chceš být na druhé straně a aktivity pro děti vymýšlet?
Myslím, že okolo jedenácti let jsem pravidelně začala navštěvovat i Cirkus LeGrando, kde jsem si vybrala disciplínu vzdušné akrobacie. Do té doby jsem cirkusáky znala jen z tábora Cirkus na horách. Byla to jedna z mých nejoblíbenějších akcí. Přes den jsme jezdili na svahu a odpoledne bylo v duchu cirkusových aktivit. Chvíli na to jsme si s ostatními cirkusáky, kteří na kroužky chodili mnohem déle než já, vytvořili skvělou partičku. Jednou se nás zeptali, jestli chceme v cirkusu pokračovat jako instruktoři. Nejdříve jsme absolvovali instruktorský kurz, následovalo pedagogické minimum, kurz první pomoci a najednou jsem měla možnost se podílet na vedení kroužků. Zároveň jsem se stala i externistkou na Lysce. Vlastně ani nevím, jak se to všechno stalo. Všechno šlo tak nějak plynule samo.
Byla ti inspirací nějaká lektorka nebo lektor? Pokud ano, v čem tě motivovali, v čem ti byli vzorem, na co ráda vzpomínáš?
Neřekla bych vyloženě jednotliví vedoucí nebo lektoři, ale spíše celý kolektiv. Je neuvěřitelné, jak to všechno funguje a jak krásné
vztahy mezi sebou všichni máme. O tom svědčí i to, že spousta vedoucích, kteří už mají své vlastní děti a nebo externisti, co si najdou stálou práci v jiném oboru, přesto zůstávají s cirkusem a Lyskou v kontaktu. Chodí na různé akce a nebo se potkáváme ve volném čase, kterého však moc není. Není dne, kdybych se s nimi nezasmála. To je podle mě snad to nejcennější, co může být. Mít kolem sebe lidi, se kterými jsi na stejné vlně, přitom můžeš být sám sebou a naprosto upřímná. Samozřejmě je i spousta jednotlivých vedoucích, které budu vždy obdivovat, ale to není třeba zde jednotlivě vypisovat, jelikož oni moc dobře vědí, které mám na mysli.
Jelikož jsem byla opravdu malinká, když jsem s Lyskou jezdila na všechny různé tábory, tak těch vzpomínek mi moc nezůstalo.
Naštěstí existuje spousta fotek, které tak různě nacházím ať už na Lysce, nebo doma. Díky Lídě, která organizovala všechny tábory, kam jsme jako velká parta rodin s dětmi jezdili, mám možnost poslouchat všemožné příběhy z mého dětství. Je to její zásluhou, že dnes můžu být součástí tak skvělého kolektivu. Říkávala jsem jí náhradní babička, jelikož mě z velké části vychovala a za to jsem vděčná.
To je podle mě snad to nejcennější, co může být. Mít kolem sebe lidi, se kterými jsi na stejné vlně, přitom můžeš být sám sebou a naprosto upřímná
Jaké byly tvé začátky a jak ses posunula? Například, jakou sis dělala přípravu tehdy a teď?
Abych byla upřímná, tak detailně promyšlené přípravy nikdy nebyly mojí silnou stránkou. Dřív mě však museli ostatní krotit, jelikož
jsem měla někdy až nereálné nápady, které nebyly jak časově, tak ani organizačně uchopitelné. Dnes už lépe dokážu odhadnout, jaké aktivity zvolit, abych splnila pedagogické cíle. Hodně jsem se naučila od ostatních vedoucích a navíc mi k tomu celkem pomáhá i obor na vysoké, který studuji. Jednoduše už vím, že kvalita je důležitější, než kvantita.
Milda z Lysky mi tě doporučila, protože jsi, cituji: úžasná externistka, která je v létě i přes rok spolehlivou oporou. Co oceňuješ na pracovišti Lyska ty?
Jakou si mě vychovali, takovou mě mají. 😀 Kdyby nebylo Lídy, Mildy, Helči a dalších, tak bych nejspíš ani nevěděla, jak moc mě práce s dětmi baví. Akorát s tou spolehlivostí mám občas problém, jelikož nejsem moc ranní ptáče, takže vstávání ráno na výukáče pro školy je pro mě opravdou výzvou. Občas mě Milda musí ráno zavolat a vzbudit, abych vůbec přišla.
Na Lysce oceňuji snad úplně všechno. I když mám například špatnou náladu, tak jakmile projdu dveřmi, udělám si kafíčko a
pokecám si s ostatními, tak je vždy všechno tak nějak prostě v pohodě. Nevím, jestli jsem vůbec někdy zažila na Lysce nějakou krizi. Podle mě to v tom našem kolektivu není ani možné. Opravdu si vážím toho, jaké lidi kolem sebe mám a to i proto, že jsem ještě pořád celkem mladý tele, který občas potřebuje trošku dohled. Mám se stále co učit a Lyska mi k tomu dává prostor.
Co tě baví na práci s dětmi?
Vždycky říkám, že děti učí více mě, než já je. Myslím si, že uchovat si trošku toho dětského pohledu na svět je ta nejlepší cesta k udržení psychického zdraví, proto je pro mě důležité trávit čas s dětmi a toto si díky nim vždy připomenout. Čím dál více si uvědomuji, že proces je důležitější než výsledek. Vlastně mě celkově ohromně baví nad pedagogikou přemýšlet. Různé přistupy k práci s dětmi mají různé výhody i nevýhody a kolikrát je to jako hlavolam, když nastanou situace, které vyžadují individuální přístup pedagoga. Já se snažím být hlavně přirozená, jelikož jestli na mě v mém dětství něco opravdu neplatilo, tak to byla vynucená autorita.
A co děti v tvých kroužcích nejvíc baví?
Myslím si, že ohromná výhoda volnočasové pedagogiky je ta, že se dítě může věnovat tomu, co ho baví. Jelikož pracuji s různými věkovými skupinami i aktivitami, nelze obecně říct jednu věc. Podle mě je pro dítě důležité, aby se cítilo bezpečně. Bez toho se nemůže uvolnit a aktivity si užít. Co je však nejvíc baví je podle mého názoru volnost. To souvisí s otázkou ohledně přípravy na kroužky. Jestliže chceme, aby se děti bavily, tak bychom měli být též schopni program měnit podle jejich potřeb. Někdy například dlouho sedíme a je fajn si zahrát nějakou pohybovou hru. Pro mě je důležitá i pestrost, čímž myslím střídání aktivit a jejich dynamiky. Chvíli se hýbat, chvíli si povídat či vyrábět apod.
Na jakou příhodu, komentář nebo výtvor dětí ráda vzpomínáš?
Těch je nespočet. Na cirkusové přípravce mě vždy pobaví, když některé z dětí začně bezprostředně povídat například o zážitcích
z víkendu a to třeba uprostřed vysvětlování pravidel hry. Jedno z nich mě po skončení kroužku vyprávělo před jeho rodiči, jak jezdí za babičkou a jak je to tam hrozně skvělý a jestli nechci jet o víkendu taky. Že prý mají auto a vezmou mě sebou. Rodiče i já jsme se začali smát a ani jsme nevěděli, jak na to reagovat.
Nejvíc mě ale vždy příjemně potěší, když například na ulici potkám děti, které chodí k nám do kroužku nebo s námi jezdí na tábory, a ty na mě volají “Ahooooj Lůco” a jsou rády, že mě vidí.
Chtěla bys po škole být v Lužánkách na plný úvazek, nebo to mít dál jako brigádu a živit se něčím jiným?
Byl to vlastně můj sen už od malička. Teď však teprve dokonččuji bakalářské studium a težko říct, kudy se vydám. Vím, že se toho mám ještě hodně co učit, tak uvidíme, jestli ještě někam například na chvíli nevycestovat.
A na závěr prozraď, jaké to bylo půl roku na Tenerife? To byla pauza za prací, odpočinkem, nebo nějaký erasmus?
Bylo skvělé se sbalit a odjet. Nejdřív jsem si dopřála čas pro sebe, kdy jsem téměř dva měsíce nepracovala. Často jsem prostě jen nastoupila do autobusu a až po cestě zjišťovala, kam že to vlastně jedu na výlet. Výhodou Tenerife je to, že se dá objet autem za jeden den. Nejkrásnější zážitky mám však ze západů slunce, které každý večer mizelo pod hladinou oceánu. Potkala jsem nové přátele a našla si práci jako číšnice. Byla to zajímavá zkušenost a doufám, že ne poslední.
Lucie Dvořáková
Třiadvacetiletá rodačka z Brna Lucie Dvořáková studuje na Masarykově univerzitě obor Sociální pedagogika a volný čas. S maminkou začala chodit ve třech letech nejprve do Obláčku, postupně na letní tábory, do kroužků keramika a dalšího tvoření. S Cirkusem Legrando se seznámila na horách na lyžařském pobytovém táboře a brzy začala chodit do tamní vzdušné akrobacie. Zhruba v patnácti letech se stala lektorkou na obou pracovištích. V cirkusových kroužcích se zaměřuje na vzdušnou akrobacii, na Lysce s Mildou a Anet vede cirkusovou přípravku a pomáhá s výukovými programy pro školy, které jsou zaměřené na výtvarku. Věnuje se nejmladším dětem od tří let až po patnáctileté. Svou metodiku popisuje hlavně jako přirozenou. Ráda improvizuje a k dětem přistupuje spíš jako kamarád než jako autorita.
Autorka: Kristýna Kolibová
Fotografie: Lucie Dvořáková
