Rozhovor: Sebeobrana Kajukenbo je o etice, bojových technikách i vnímání bolesti, popsal trenér Marian Němec
Jak poznáte na první pohled karatistu od bojovníka sebeobrany Kajukenbo? V karate se nosí bílé kimono, v Kajukenbo černé. V čem dál je specifický mix několika bojových umění, který vznikl na Havaji po 2. světové válce a který navštěvují děti z kroužku v lužáneckých pracovištích Louka a Lesná? Jak oslavili nevídaný úspěch na Mistrovství světa? A měla by být sebeobrana součástí školních osnov v tělocviku? Přečtěte si zajímavostmi nabitý rozhovor s trenérem Marianem Němcem, kterého k této disciplíně přivedly akční filmy a touha umět se bránit.
Na Mistrovství světa v Maďarsku jste s dětmi i dospělými z kroužku získali neuvěřitelných 62 z 80 medailí pro Česko. Co ty na to, jaké byly tvé pocity jako trenéra a reakce svých svěřenců?
Nejprve musím říct, že je třeba poděkovat celému trenérskému týmu, byla to společná práce a bez ní bychom tak neuspěli. A mé
pocity? Mám, radost, že si to hlavně všichni užili. Medaile už je jen něco navíc k tomu zážitku. Jsem na všechny, nejmenšími počínaje a trenéry konče, velmi hrdý, za jejich čas a píli, které věnovali přípravě.
Jak vypadala oslava po takovém úspěchu?
Jsme skvělá parta, takže slavíme hlavně pochvalou. Fandíme si všichni navzájem. Slavíme případně dalšími společnými akcemi. Velmi oblíbená je u nás lasergame. A na konci školního roku plánujeme opět velkou barbecue party.
Kdo kromě dětí z lužáneckého kroužku je velmocí v tomto bojovém umění sebeobrany Kajukenbo? Kdo vám byl největší
konkurencí?
V Kajukenbo je v Evropě silné Portugalsko a Španělsko. Pokud se budeme bavit o sportu pod názvem kempo (pozn. redakce: Kenpō je název několika bojových umění. Tento termín je často neformálně přepisován jako „kempo“), tak mezi silné země patří Maďarsko, zmíněné Portugalsko, či Rumunsko, ale nesmíme zapomínat i na Slovensko a Ukrajinu. Hodně záleží na disciplínách.
Je tento sport součástí Olympijských her?
U nás zatím ne, v jiných zemích, například v Rumunsku a Portugalsku už je uznán jejich Olympijským výborem. My jsme součástí snahy o uznání na mezinárodní úrovni prostřednictvím naší organizace, kterou v současné době budujeme pod značkou České kempo.
Co se učí na sebeobraně? Představ nám prosím tuhle aktivitu.
Pokud vezmeme sebeobranu jako celek, je to soubor chování před, v průběhu a po konfliktu. Učíme se jak konfliktům předcházet,
jak je řešit a co dělat potom. U nás je to prakticky nastavené podle věkových skupin. Menší děti učím spíše základní techniky, pohybovou přípravu a preventivní chování, starším postupně už přidáváme tvrdší sebeobranné techniky, až se dostaneme k velmi tvrdým a zákeřným technikám, které jsou vhodné nejen pro ženy a dívky, jak se rychle zbavit agresora a utéct.
Jak se liší sebeobrana od ostatních bojových sportů?
Důležité je pochopit, že sebeobrana není sport, stejně jako bojové umění není v základu sportem. Lze ho tak využít, ale primární cíl je jinde. Bojová umění mají etiku, sport má pravidla. Sebeobrana v krizové situaci pravidla nemá. Zjednodušeně řečeno, když jde o
zdraví, pravidla nás nesmí limitovat.
Bojová umění mají svou etiku, sport má svá pravidla. Když jde o zdraví, pravidla nás nesmí limitovat
Součástí sebeobrany nejsou jen cviky, fyzické a pohybové úkony, učíte i morální a etické hledisko. Co se svým svěřencům, hlavně dětem snažíte předat?
Bez etiky a morálky to nejde. Ani v té sebeobraně. Už z významu slova “sebeobrana” vychází, že bych neměl být agresorem. Takže učíme všechny základní pravidlo, že násilí je až to poslední možné řešení. Učíme jak vyhodnotit, zda je vhodné se bránit, nebo ustoupit. Jakákoliv fyzická konfrontace je vysoce riziková pro všechny zúčastněné. A pak je učím, že v bojových uměních je to jako v životě. Když chci něčeho dosáhnout, musím tomu sám věnovat čas, energii a píli.
Co znamená název “Kajukenbo”?
Je to zkratka ze základních stylů použitých při vytváření tohoto bojového umění. Vzniklo po druhé světové válce na Havaji jako
účinná a tvrdá sebeobrana pro místní asijské obyvatelstvo, na jejich ochranu před vojáky a námořníky vracejícími se z války proti Japonsku. Ti posilnění alkoholem často napadali asijské obyvatele a docházelo k velmi tvrdým střetům. Proto pět mistrů vybralo techniky ze svých bojových umění a vzájemně je propojili. KA+Karate, JU – judo/jiujitsu, KEN – kenpo prakticky předchůdce karate, BO – čínský box, neboli kung fu.
Sebeobrana Kajukenbo jako mix několika bojových umění vznikla na Havaji po 2. světové válce jako obrana pro tamní obyvatelstvo před vojáky
Co se smí a co je zakázané na zápasech?
Záleží na disciplíně, kterých je několik a každý si najde tu svou. Od zápasu podobnému sportovnímu kumite v karate až po boj
srovnatelný modernímu MMA. S různou úrovní tvrdosti. Ale obecně jsou zakázané zákeřné techniky a útoky na klouby, rozkrok, krk, páteř, oči atd. Základním pravidlem je minimalizace rizika zranění. Sportovní kempo ale má i technické disciplíny, jakou už zmíněné kata s i beze zbraní, a například selfdefense. Což je specifická disciplína, někde mezi bojem a sestavou.
Jak vypadá speciální oděv, jak se opět liší třeba od kimona v karate?
Protože jsme bojové umění, nosíme tradiční oděv obecně známý jako kimono nebo GI. Ale nosíme pro Kajukenbo tradiční černou
barvu. Narozdíl od karate jsou pak naše kimona většinou o něco pevnější, aby vydržela i případné strhy a hody. A upřímně, vypadáme v tom dobře, protože černá sluší každému. :-)
Zápasí jen kluci s klukama a holky s holkama, nebo jsou i smíšená klání?
Sportovní zápolení jsou rozdělena na chlapce a děvčata. V selfdefence jsou smíšené týmy. Na tréninku však ve většině případů
neřešíme dělení podle pohlaví. V sebeobraně také ne. Na ulici nikdo nebude řešit, jestli jsem kluk, nebo holka. Navíc pro holku není na škodu si vyzkoušet, jaké je to bojovat s klukem, a platí to i obráceně. Některá děvčata dokážou překvapit.
Na tréninku se stejně jako na ulici neřeší rozdělení na pohlaví, zápasí i kluci s holkama
Jaký je tedy rozdíl v přístupu u sebeobrany od kluků a od holek?
Je to dost individuální, ale zpočátku jsou děvčata taková trochu mírnější, méně kontaktní. Ale postupem času se stane, že některá
děvčata se stanou tvrdšími při tréninku než mnozí chlapci. Snažím se se všemi pracovat tak, aby získali důvěru ve své schopnosti, a tak i sami v sebe. Ale obecně u děvčat je to trochu těžší přimět je k použití síly.
Jaký je zájem od kluků a od holek. Jaké je zastoupení poměrově v kroužku?
Přiznám se, že to vůbec nesleduji, protože je pro mne důležité to, že cvičí a chce se učit. A když se nad tím zamyslím, tak celkově bych řekl, že je to vyrovnané. Ale musel bych to spočítat přesně.
Jaké děti do kroužku chodí. Jsou to děti, které třeba zažily nějaké napadení, jsou šikanované? Anebo se jen chtějí naučit něco nového? Nebo je to bráno jako prevence, aby se uměly případně bránit?
To je různé. Samozřejmě jsou děti, které někdo trápil, pak jsou děti, co se chtějí učit a někteří to řeší jako prevenci. Vždy se jich ptám,
ale nakonec stejně skončíme u toho, aby je bavilo samotné cvičení a parta kolem. A sportovní aplikace je jakýsi bonus navíc.
Práce s dětmi je úžasná. Sice extrémně náročná, ale to, co člověk získá od nich zpět, je k nezaplacení
Když se řekne sebeobrana, většina z nás si asi vybaví disciplínu pro dospělé s cílem ubránit se útočníkovi. Ale kroužky jsou i pro děti. V čem se liší sebeobrana pro dospělé a pro děti?
Já to řeším úrovní aplikované síly, tvrdosti a použitých technik. Menší děti se učí spíš vyproštění, jednoduché techniky a jak se chovat v nebezpečí. U starších se postupně víc zaměřujeme na tu bojovou část, tvrdost a účinnost technik. Například děvčata navíc učíme i velmi tvrdé a zákeřné techniky, které jim umožní se zbavit agresora a utéct.
Stalo se vám, že se děti v kroužku pobily, že už to bylo za hranou pravidel?
To se nestalo, a věřím, že nikdy nestane.
Jak řešíte bezpečnost? Ať už náčiním, žíněnkami, nebo i pravidly, která jsou v sebeobraně nastavená?
Vyžadujeme disciplínu a respekt k ostatním lidem z oddílu. Je to bojové umění, a pokud bychom nebyli důslední, mohli by si děti navzájem ublížit. A to je pro nás nepřijatelné.
Měli jste už na tréninku nebo závodech nějaká zranění? Pokud ano, jaká jsou nejčastější?
Nejtěžší zranění bylo právě naposled v Maďarsku. Vykloubený palec na noze. Občas uletí nějaká technika, takže se úplně
nevyhneme naraženým rukám, nohám, i nos to výjimečně schytá. Ale součástí tréninku je i poznávání vlastního těla a například vnímání bolesti. A děti se učí, jak s tím mentálně pracovat. Dokážou být tvrdší, než si myslíme.
Myslíš, že by základy sebeobrany měly být součástí osnov v tělocviku na základní škole?
To je zajímavá otázka. Rozhodně by na školách nebyly na škodu základy krizového chování v rizikových situacích, nějaké návyky a techniky. Už jsme měl několik lekcí na školách a věřím, že by je to bavilo, mnohdy více než obyčejný tělocvik.
Rozhodně by na školách nebyly na škodu základy krizového chování v rizikových situacích, nějaké návyky a techniky
Od kolika let je sebeobrana vhodná pro děti?
V kroužku máme nastavenou spodní hranici na 8 let. Zvažujeme otevření “přípravky” pro děti pod touto hranicí, kde by to bylo nastavené více jako hra.
Jsou nějaké předpoklady, jaké by děti měly mít, než se začnou věnovat sebeobraně?
Základním předpokladem je chuť cvičit a učit se. Všechno ostatní se naučí nebo to samo přijde v průběhu tréninku.
Máte teď před sebou nějaký turnaj, zápas nebo další mistrovství, na které vám máme držet palce?
Chystáme se s malým týmem na Mistrovství světa do Portugalska. Dále nás čekají pravděpodobně závody tady v Česku, opět Maďarsko a určitě další mezinárodní soutěže. Rádi bychom uspořádali i naše vlastní závody. Všechno je dost finančně náročné, hlavně pro rodiče. Takže pokud by někdo chtěl podpořit naše děti, budeme moc vděční.
Kdo je Marian Němec?
Devětačtyřicetiletý Marian Němec pochází z Českého Krumlova, nyní dlouhodobě žije v Kanicích na kraji Moravského krasu.
Bojovým uměním se věnuje přes 30 let, samotné sebeobraně skoro 15 let. O tyto disciplíny se začal zajímat díky akčním filmům a touze umět se bránit. Vede kroužky Sebeobrany Kajukenbo pro děti i dospělé v lužáneckých pracovištích Louka a Lesná. Tým je součástí snahy o uznání Kajukenbo na mezinárodní úrovni, kterou v současné době budují pod značkou České kempo. Ke své metodice uvedl: „Snažím se kombinovat zábavu a přísnost. Občas hučím, zvednu hlas a pak zase dělám srandu. Cílem je, aby se děti bavily, i když vždy to není možné.”
Autorka: Kristýna Bejčková
Fotogalerie: Archiv Mariana Němce a z Mistrovství světa v Maďarsku v roce 2022 a 2024
