Domů Rozhovory Lužánecký ředitel převzal cenu za podporu lidských práv

Lužánecký ředitel převzal cenu za podporu lidských práv

12.12.2016
Začalo to na rozbláceném poli u chorvatsko-srbské hranice a skončilo v honosné rezidenci amerického velvyslance. Ředitel Lužánek Milan Mikin Appel patří mezi dvacítku českých dobrovolníků, kteří v minulém týdnu převzali z rukou amerického diplomata Andrew Shapira Cenu Alice Garrigue Masarykové za lidská práva. Ambasáda ocenila nasazení dobrovolnického spolku Pomáháme lidem na útěku, který organizuje humanitární pomoc pro uprchlíky na tzv. balkánské cestě.

Slova amerického ambasadora pronášená půvabně komolenou češtinou vyzdvihovala především spontánnost pomoci všech dobrovolníků. Ti se totiž zapojovali do podpory velice živelně a neorganizovaně, zpočátku jen na základě diskuze ve facebookovém skupině. Stejně tak tomu bylo i v případě Milana Appela.

I ty jsi bez dlouhého přemýšlení vyrazil pomáhat do uprchlického tábora na chorvatsko-srbském hraničním přechodu…

Ne tak úplně. Já měl totiž původně sehrát jen roli řidiče pro ostatní dobrovolníky. Bylo domluveno, že budou pomáhat oni a ne já, protože já jsem starej a neumím jazyk. Ale když jsme dorazili na místo, nešlo se nezapojit.

A co jsi tam dělal?

Já přispíval svou troškou do mlýna především jako kuchař – vařil jsem s Myšákem (bývalý lužánecký kolega – pozn. red.) ostatním dobrovolníkům. Za vývar a rizoto poslední den si náš kulinářský tým dokonce vysloužil potlesk.

Jaká to pro tebe byla zkušenost?

Když jsem tam jel, všechno se mi jevilo jako brutální a bezvýchodné, na první dojem totální zmar. Ale zpátky jsem se vracel s pocitem euforie a optimismu. Shodou náhod jsem se tam totiž ocitnul v době, kdy se všechno začalo obracet k lepšímu. Svítilo slunko, Srbové dovezli toi-toiky, postavil se herní koutek pro uprchlické děti a průchozí stany, přijelo víc dobrovolníků. A k tomu mému pozitivnímu naladění přispěla hlavně celková atmosféra. Očekával jsem zlomené lidi na pokraji fyzických i psychických sil. Místo toho mě překvapila ta všudypřítomná naděje a víra v lepší budoucnost.

Při udílení ceny ses znovu setkal s lidmi, které jsi naposled viděl právě v uprchlickém táboře. Jaké to bylo?

Dost zvláštní – já si je pamatoval nemyté, nečesané a zabahněné a oni se tam zjevili ve společenských šatech (směje se). Ale ta radost z toho, že je znovu vidím, se rovnala radosti ze samotného udílení ceny.

Cenu pro spolek Pomáháme lidem na útěku přebírala skupinka jen několika jejich členů. Přitom náleží zhruba 3 500 dobrovolníkům. Potěšilo tě, že tě vybrali jako jednoho z reprezentantů?

Nesmírně. Kdo by se nechtěl podívat do paláce amerického velvyslance? (směje se) V jeho rezidenci jsme se sešli jako skupinka reprezentující rozmanitost celé organizace.  Zastáváme různé společenské pozice – jsou mezi námi třeba studenti, živnostníci, novinářka, zdravotní sestra, ředitel nadnárodní firmy – ale i politické názory – od anarchistických po tvrdě kapitalistické. Přesto jsme všichni cítili stejné nutkání se lidsky angažovat. Otevřeně přiznáváme, že neznáme žádné politické řešení, my jsme se prostě chtěli podílet jen na řešení humanitární krize. Odjeli jsme tam jako jednotlivci a až posléze se stali týmem. Což byla jedna z věcí, kterou Shapiro ve svém proslovu vyzdvihl. Nečekalo se, až se vytvoří nějaké oficiální struktury, vše se formovalo za pochodu. Když já odjel do Berkasova, tak ještě žádný spolek s názvem Pomáháme lidem na útěku neexistoval, byl jen neformální Czech Team. Spolek vznikl až ex post.

Jak funguje spolek dnes?

Velice efektivně, myslím. Dokážeme se dostat na místa, kde třeba není ani Červený kříž. Obzvlášť na ostrově Lesbos jsme si vydobyli docela velký kredit a respekt ze strany řeckého establishmentu.

A tahle společenská užitečnost a prospěšnost je to, co ti přináší největší uspokojení?

Ne, za největší štěstí považuju možnost být součástí téhle skupiny, těší mě to silné sepětí s lidmi, s nimiž mě toho po jiných stránkách spojuje někdy jen velmi málo. Je fajn k nim patřit a být s nimi na správné straně barikády. Myslím té lidské, ne uprchlické.


Text: Karolína Svobodová

Fotografie: Archiv Milana Appela

Mohlo by vás také zajímat