Domů Rozhovory Věřím, že dokumenty Jednoho světa mohou skutečně měnit společnost k lepšímu

Věřím, že dokumenty Jednoho světa mohou skutečně měnit společnost k lepšímu

17.3.2017
Katka Petrášová (dole uprostřed) v chumlu organizátorů Jednoho světa
Největší mezinárodní festival filmů o lidských právech Jeden svět startuje na konci března v Brně. Devítidenní filmový maraton 46 dokumentů z 23 zemí má opravdu nabitý program, a proto není divu, že lístky v předprodeji mizí pod rukama. Festival nabídne například snímek Život začíná po stovce o 104leté vitální švédské bloggerce nebo český dokument Miluj mě, jestli to dokážeš, citlivě otevírající tabuizované téma sexuální asistence pro vozíčkáře. V programu se objevují i filmy, které se otevřeně snaží ovlivnit postoje a chování diváků a vést k pozitivním změnám ve společnosti. Souvisí to s vírou organizátorů, že filmy mají moc měnit společnost k lepšímu. Tento názor sdílí také koordinátorka festivalu v Brně Kateřina Petrášová.

Katko, jak podle tvojí mnohaleté festivalové zkušenosti mohou filmy pozitivně měnit svět? 

Obecně spočívá síla filmového dokumentu právě v samotném žánru. Není to jen hraný příběh, ale realita, takže diváci si mohou skrz protagonisty snímků prožít skutečné situace. Silnou diváckou odezvu vyvolává i to, že se dnes dokumentaristé dostávají do netypických, mnohdy dokonce život ohrožujících situací. Navíc témata projekcí se čím dál častěji dotýkají běžných lidí, což určitě také skýtá potenciál ke změně.

Můžeš uvést konkrétní příklad, kdy projekce filmu odstartovala nějaký pozitivní proces?

Tak například když se studenti, kteří navštěvují školní projekce, rozhodnou věnovat oboru právě pod vlivem nějakého silného snímku, který v rámci Jednoho světa viděli. A úplně konkrétní příklad? Třeba díky filmu Z popelnice do lednice vznikla iniciativa Zachraň jídlo vystupující proti plýtvání potravinami v české společnosti.

Když to problematizuju, není v žánru dokumentu naopak ukryto riziko přecenění ze strany diváka a manipulace ze strany autora?

To se samozřejmě může stát, protože byť se dokumentarista snaží o objektivitu, tak do toho logicky vkládá nějaký svůj pohled. Ale v tom spočívá úkol lidí vybírajících filmy, které se na festival dostanou. Hlásí se na něj asi 2500 dokumentů a sítem projde 130. To naznačuje možnost kladení vysokých nároků na obsah i zpracování jednotlivých snímků a roli ve výběru hraje právě i hledisko možné manipulace.

Takže vy vystupujete jako garanti kvality…

Ano. A dalším dobrým nástrojem, který riziko manipulace kompenzuje, jsou diskuze zařazované po projekcích. U těch kontroverznějších dokumentů se snažíme najít dva debatéry, kdy každý nabízí svůj úhel pohledu na věc – dokumentaristy, profesionály z oboru, lidi ze země, které se to týká a podobně.

Festival se tematicky posunuje od hladovějících afrických dětí třeba k otázkám životního stylu a prostředí v rozvinutých zemích. Proč ta změna nastala?

To není tak, že by rozvojové země byly z tematického plánu vytlačovány těmi rozvinutými, spíše problémy zemí třetího světa zůstávají a k nim se připojují další témata. Zkrátka záběr festivalu se neustále rozšiřuje. Třeba přibývají i české dokumenty, které přinášejí témata z tuzemského prostředí. Český film je dokonce letos nově samostatnou kategorií.

Která témata letošního ročníku lidi nejvíce oslovují?

Ještě jsem neviděla data, takže nemohu říct. Obecně je ale vždy vysoká návštěvnost u aktuálních věcí. Když před lety začala občanská válka v Sýrii, byly filmy zaměřující se na tuhle problematiku hned vyprodané.

To je sice příklad aktuálního, ale zároveň dlouhotrvajícího konfliktu. Nezpůsobuje to u lidí jistou únavu tématem?

Ale to téma se posunuje. Momentálně jsou v regionech nasazené dva “syrské” dokumenty. Týkají se aklimatizace uprchlíků v nových zemích, které jim sice skýtají bezpečí, nabízejí práci a vzdělání pro jejich děti, oni však přesto nedokážou být šťastní.


692_img-1225lr

Záruka kvality? “Z 2500 filmů, které se na festival letos hlásily, prošlo sítem výběru 130. To už je myslím celkem slušná garance toho nejlepšího.”


Co letos nabídne doprovodný program?

Já se snažím z nabobtnávajícího doprovodného programu ustupovat a spíše se soustředit na debaty.

Takže doprovodný program rovná se poprojekční diskuze?

Nejenom. Letošní novinkou je virtuální realita, projekce na pomezí filmu a počítačové hry. Promítá se sedm dokumentů, které mají stopáž od jedné do dvaceti minut.

S jakými dalšími novinkami festival přichází?

Letos poprvé bude festival mnohem přístupnější také lidem s různými handicapy, třeba tím, že pečlivěji označuje bezbariérovost promítacích míst, znakované snímky a podobně. A u filmů, které se týkají tématu nějakých fyzických nebo psychologických omezení, oslovujeme přímo přes neziskovky, které se tím zabývají, cílové skupiny diváků, jichž se ten námět bezprostředně týká. Třeba v případě autismu zveme rodiče autistů. A brněnskou novinkou je ještě fyzický přesun. Máme dvě nová projekční místa v Café Práh a v PRAZE: Fóru pro architekturu a média.

Když mluvíš o fyzických přesunech – četla jsem, že ve snaze být ohleduplnější k životnímu prostředí budou pražští hosté jezdit na debaty městkou hromadnou dopravou nebo elektromobily. Jak je to v Brně?

Máme devadesát procent hostů přímo z Brna a podle toho jak je znám, tak se dá předpokládat, že na ty diskuze taky přijedou MHD. Výjimku tvoří možná tak paní Šabatová, která by to k nám z Prahy nestihla jinak než firemním auťákem přes dálnici (směje se). Z naší strany je to snaha na to téma upozornit. Navíc už běží registrace do dalšího ročníku Do práce na kole, tak je to aktuální. Protože Jeden svět svou velikostí přitahuje značnou pozornost, tak ho můžeme využít i jako zprostředkovatelem jiného pohledu na svět. A ono to ladí i s některými našimi dokumenty, třeba Kola versus auta.

Ty už jsi spoustu filmů letošního ročníku viděla. Co závěrem doporučíš?

Zajímavě rozporuplné téma nabízí třeba dokument Tichý hněv Inuitů. Popisuje situaci, kdy ekologické organizace prosadily za pomocí mediální podpory celebrit omezení lovu tuleňů. Dívá se však na to téma z perspektivy místních lidí, kteří jsou na tulením mase ekonomicky závislí. Autorka filmu, sama Inuitka, se snaží poukázat na to, že lov tuleňů není o nic horší než chov hospodářských zvířat v Evropě.


Text: Karolína Svobodová

Foto: Archiv Kateřiny Petrášové

Mohlo by vás také zajímat