Domů Reportáže Babička Leica a dědeček Flexaret – workshop analogové fotografie na pracovišti Louka

Babička Leica a dědeček Flexaret – workshop analogové fotografie na pracovišti Louka

3.5.2018
Protože jsou krásné. Protože práce s nimi nejlíp dá pochopit teoretickým základům fotografie. Protože nás spojují s našimi rodiči a prarodiči. Protože zachytit obraz reality bez rastru pixelů nebo tiskových bodů je… omlouvám se, to je asi trochu moc metafyziky pro článek, který měl být reportáž.

Proč se ale někdo v roce 2018 zabývá analogovou fotografií? No, tak třeba, protože se zúčastnil fotoworkshopu na pracovišti Louka. V březnu a dubnu se tam konal dvoudílný kurz analogové fotografie. První setkání bylo věnované teorii a ukázce vyvolávání filmu; na druhém, které se konalo o tři týdny později, přišla na řadu praxe a vyvolávání fotografií pomocí fotografického zvětšováku. 

Já jsem se k workshopu dostala víceméně náhodou, ale protože už jsem si s analogem trochu začala, tak jsem to samozřejmě musela zkusit. 

V promrzlou neděli (bylo pěkných pár stupňů pod nulou) se nás na Louce sešlo pět – tedy, pět účastníků, dva lektoři a nespočetně analogových fotoaparátů, od kompaktu z devadesátých let po stařičké flexarety.

Možná ze mě mluví fanatik, ale staré fotoaparáty jsou doopravdy krásné. Kovová těla svítí odstíny matně stříbrného kovu a černé barvy, mrkají lesknoucí se objektivy, všelijaká klikátka, točítka a hejblátka lákají prsty k osahání. Fotografická technologie totiž vyžaduje přesnou mechaniku. I když je to taková směšná plastová krabička s objektivem, jako moje sovětská SMENA.

Rozdíl mezi současnými digitálním fotoaparátem a foťákem z šedesátých let je menší, než by jste řekli. Jak totiž řekl na workshopu lektor Standa, je to pořád ta stejná technologie. Na jednom konci máte soustavu čoček. Na druhém konci něco, na co dopadá světlo. A mezi tím nějaký udělátor, který propustí světlo jen po určitou dobu. A voilà – máte fotoaparát. Víte, že se dá postavit i z krabice od bot?

Ta složitější část u analogové fotografie, ze které jsme my „fotostudenti“ měli dost respekt, je samozřejmě chemie: vyvolávání filmu a vyvolávání fotografií. Tedy odborně řečeno, „negativní a pozitivní proces“.  V době internetu se dá z on-line tutoriálů naučit všechno, od atletiky po zavařování. Návody na vyvolávání filmů jsou ale alchymistické manuály plné varovných výkřiků o dokonale přesné teplotě vývojky a překlápění vývojnice čtyřikrát v prvních deseti sekundách každé minuty.

Jak se nám ulevilo, když nám to Standa předvedl, s komentáři jako „teď to musíte občas zaštěrchat“ a „nechte to všechno stát pár hodin v místnosti, ono se to teplotně srovná“, ale taky „je potřeba dodržet dobu vyvíjení, ne že to vylijete až půl minuty potom!“ Nakonec to zní docela jednoduše: vývojka, voda, ustalovač, zase voda, smáčedlo, pověsit a usušit.

Z prvního setkání jsme odcházeli s novým filmem podle výběru a domácím úkolem ho nafotit a přinést příště (ať už vyvolaný ručně, nebo ve fotolabu). Na druhém setkání už nás čekala „temná komora“. Je to ta tmavá místnost s červeným světlem, ve které se ve starých thrillerech na vyvolávaných fotografiích objevují děsivé věci. Nebo v našem případě, špatně zatemněný kabinet, v jehož středu na kancelářském stole trůnily tři hranaté misky a zvětšovák.

Jestli jste fotografický zvětšovák ještě neviděli, pak si ho můžete představit jako stolní lampu, která by se chtěla stát mikroskopem. V podstatě to dělá přesný opak fotografování – místo toho, aby vnější světlo osvětlovalo film, tak se lampou osvětluje skrz film fotocitlivý papír. Papír je pak potřeba zase vyvolat.

A tak jsme strávili celé odpoledne ve tmě a zkoušeli jsme vyvolávat. Naučili jsme se:

  • Jak udělat zkušební vzorek… a neudělat zkušební vzorek. („Tak to nám úplně nevyšlo. Tak to tam dej na dvě vteřiny odhadem a pak uvidíme.“)
  • Jak dlouho nechat fotku ve vývojce… a jak dlouho nenechat fotku ve vývojce. („Ještě chvilku…“ „Už! Vyndávej vyndávej!!!“ „…a je to černý.“)
  • Jak dlouho máchat. Přibližně. („Tyhle už bysme mohli vyndat…“ „Ještě to tam chvíli necháme, ne?“ „No tak jo.“)
  • Ale hlavně, což je asi pointa celé věci – zkusili jsme si to a víme, že to jde.

Nevím jak ostatní, ale já jsem na workshop přišla s vlažným zájmem a odcházela s novým koníčkem. Doma se mi shromažďuje vybavení od příbuzných, v koupelně kromě ručníků skladujeme lahve s chemickými koncentráty a v ložnici se mnou bydlí zvětšovák.

Nevím, jaké je z téhle reportáže ponaučení. Možná „v Lužánkách si i jako dospělí můžete zkusit spoustu skvělých věcí”. Nebo „dejte si pozor, ať neskončíte jako já a nezačne váš byt vypadat jak technické muzeum“.


Text: Anna Franková

Fotografie: Jaroslav Dvorník

Mohlo by vás také zajímat